V březnu roku 2009 mě Honza v jedné hospůdce povídá, že by potřeboval pro jednoho klienta nějaké letadlo na seskoky. Malého vrtuláčka, ať se po něčem podívám. A tak slovo dalo slovo a o 3 měsíce později jsme vybrali krásnou Cessnu 207 v para verzi v Bulharsku a vydali se jí koupit. Tím to celé začalo a můžu říci, že cesta to byla více než zajímavá

Bulharsko každý zná. Země to není až tak nedosažitelná a Burgas, Varna a Albena jsou oblíbené destinace pro dovolenou. Ale to je jen kousek Bulharska, ten lepší kousek. Já nebyl ani v destinaci u moře, ani ve velké Sofii. Tedy krom příletu Já byl na severo-západě země, v městečku jménem Montana. Proč takhle, to jsem se nedopátral, nicméně nejde o USA, ale opravdu o Bulharsko. Tady má malé, soukromé letišťátko firma AVA Sports. Je to ta, která vyrábí velmi pěkné vybavení na Paragliding. No a tam na nás čekalo letadélko. Já letěl jako předvoj linkou o den dopředu, abych prozkoumal terén. Ubytovali mě v jednom z mála “pěkných” hotelů ve městě Montana a šup na letiště. Od té doby mám rád naše silničáře. Silnice Sofia-Montana byla dle jejich měřítek dálnice, dle našich širší okrska, ale dejme tomu. Auto celkem ok, řidičovi jsem nerozumněl ani popel. Zato silnice Montana-Letiště, to už bylo jiné kafčo. Prach, špína, výmoly a dorubané okraje. To je Bulharská silnice. Ale tak to prostě je. Naši hostitelé byli velmi příjemní a tak na nákup došlo nakonec, ale mezitím nás čekalo 5 dní v Bulharském městečku, které jsem v něčem podcenil, v něčem zase hodně přecenil. Montana má 30 000 obyvatel, dle pana googla. Klasické ruské náměstí se sochou uprostře a hordou cikánů okolo. Doslova. Bulhaři jsou tmavší, to bezesporu, ale takovou koncentraci cikánů jsem ještě neviděl. Nemyslím to zle, nebyli nijak agresivní, ani nic takového jako u nás. Bloumal jsem hlavní třídou sem a tam, kolem obchodů a obchůdků, které byly zásobeny asi tak jako naše mínus 20 let. Coca Colu jsem ale dostal všude, to je pravda. Po 2 nocích jsme zmiznuli z malého hotýlku doprostřed města do jediného 4+ hotelu ve městě. Do ale ještě větší obludy jsme chodili na terasu. Klasická, hnusná sovětská stavba, uprostřed náměstí, nicméně se tam dalo slušně najíst, napít a posedět. Pro Bulhary za neskutečné peníze, pro nás za lidové ceny. Opulentní večeře, kterou jsem nemohl ujíst stála cirka 8 Leva, tedy 4 Eura. S pitím jsem se vešel za celý večer do 15 Leva. Byli jsme jediní turisté z ciziny v okolí a možná i v celém městě. Sice pár místních občas zasedlo také ke stolům, ale styl oblečení a chování ukazovalo na místní “Mafioso”, jak jim kluci říkali. Bylo tam na ně prostě moc draho

Kapitola sama pro sebe byl noční život. Protože byl červen, bylo vedro i v noci. A to pořádné. Courali jsme noc od noci po místních klubech, které shodou okolností stály za to. Kleopatra dominovala Montaně. Nádherný interiér, perfektní provedení, hezký bar, ale jednu chybu to mělo. Byli jsme tam jediní O něco menší kluby byly sice plnější, ale narazili jsme na buďto jazykovou bariéru a nebo na totální nepřístupnost místních dam, případně na zlostné koulení očí místních mladíků. V jednom z klubů jsme si dali svorné Whisku u jendoho stolu a okamžitě kolem nás bylo prázdo a pohledy okolí nesvědčili nic dobrého. Ostatní pili jen pivo z papírových kelímků, někdy i po dvou jedno.

Dorazili jsme na oslavu jejich svátku a tak na náměstí se rozložili židle a na ně místní honorace v desítkách řad. Pod sochou onoho vojáka zase kapela a místní fotbalové mužstvo, které vyhrálo místní přebor. No a ti začali do té kapeli zpívat. Možná umí hrát fotbal, ale neumí zpívat. Mě to bavilo asi proto, že jsem měl tou dobou na slunícku už slušně upito a tak jsem coural mezi lidmi a fotil jejich oslavu. Náš pilot nakonec s letadlem udělal průlet nad městem a vyhátel jim balíček s letáčky, které se stalz okamžitě hitem pro asi milión dětí tam. Byly to pozvánky na místní fotbalové utkání.

Zajímavou věcí bylo, jak se vypořádávají s bouřkou, aneb poručíme větru a dešti. Když se blížil bouřkový mrak, tak se do něj regulérně střílelo raketami s náloží. Prý to rozbilo uvnitř led a ten pak spadl jako voda, namísto prudkých krup. Lgiku to má, ale sranda byla, když nám Sofie letové centrum zakázalo starty, protože se bude střílet. To jsem opravdu ještě nezažil. Další oříšek bylo sehnat Avgas benzín, což bylo prakticky nemožné a nebo tak strašlivě drahé, že litr pak vycházel klidně na 100 korun. Proto místní letiště si dováželo Avgas z Polska cisternou přímo do letištních tanků, místní zdroje prý kompletné ovládá jeden kartel a tak není k dispozici. Pro nás ho sehnali a my se po 5-ti dnech vypravili na další dlouhou cestu domů.

Kompletní fotogalerie je zde.

Note: There is a rating embedded within this post, please visit this post to rate it.
Jak tomu titulek napovídá, měl jsem možnost se podívat do země za oceánem, kam jsem byl pozván svými přáteli, abych jim pomohl s koupí letadla. Vše začalo, když jsem si v neděli večer s Honzou dolétal další úlohu v privátním pilotovi a v letadle, při pilování techniky pilotáže jsme povídali o všem možném, až přišla řeč na to, že budou kupovat už regulérní letoun v Americe. A tak se zrodil hektický plán, který nakonec k mé radosti vyšel.

V neděli jsem si vyplnil žádost o vízum a v rekordní době 2 dnů jsem odcházel s vízem v pase. No a začal maratón ostatních věcí jako dovolená, vyměnit měnu a pobalit co jsem našel po pokoji. Odlétali jsme v sobotu odpoledne a po 12-ti hodinách letu přistáli v Atlantě. Zničení z letadla jsme si museli počkat na spoj do Jacksonvillu už na Floridě a tam jsme také po pár dalších hodinách přistáli. Aby nebylo té cestě konec, čekalo nás ještě pár hodin v autě směr Daytona Beach.
Tohlě město se stalo naší základnou po další týden a něco, odkud jsme se vydávali na naše poutě po Floridě. Naše cesta nebyla dovolená, spíše pracovní, ale i tak se na tu dovolenou dostalo, ikdyž do povalovací se plážové idylky Egyptů a Tunisek to mělo hodně daleko. Daytona byla báze nejen hotelová, ale odtud jsme měli i pujčené letadla a létali po celé Floridě. Ne proto, že by to bylo kdovíjaké dobrodružství, ale proto, že na vytipovaných lokacích jsme si vybírali letadlo, které by splnilo klientovi přání. A tak jsme se poprvé vznesli směr Orlando v malém Piperu Cherokee a odletěli si obhlédnout první kousek, který se shodou okolností stal naším vyvoleným a favorizoval odzačátku až do konce. Krásna Cessna 414A Chancellor v perfektním stavu s vybavením, které se dá sehnat jen málokde. První den jsme si zvykali na časový posun a tak jsme to po pár hodinách zabalili a letěli domů a po obkličkování několika lokálních bouřek i dorazili na domovské letiště. Amerika je rájem pro letce a přeje jim po všech stránkách. Nejen obrovským výběrem strojů, ale i zázemím a systémem. Létat může prakticky každý a je to velmi dosažitelná záležitost prakticky y jednoho, dvou jejich platů, což se u nás poštěstí opravdu málokomu. Téměř všechny dráhy jsou betonové a v perfektním stavu, viděl jsem jen jednu travnatou a ta byla ponejspíše soukromá, takže i to nejlokálnější letišťátko má svojí betonovou dráhu. A že některé stojí za to, to jsme se přesvědčili hned druhý den. PO dalším letadélku v Tallahasee jsme nabrali kurz Cedar Key. Po téměř hodinovém letu na rozhraní Mexického zálivu a bažin na pobřeží jsme dolétli k ostrůvku Cedar Key. Key ostrovy jsou známé po celé Floridě (nejznámější jsou Key West na jihu) a tenhle měl jen velmi malou dráhu a malinkaté městečko. Protože to bylo mezi zbylým osazenstvem letadla známé místo, prostě jsme si zaletěli na oběd. Už přiblížení je zážitek, protože runway opravdu neoplývá délkou a pro naše druhé letadélko Quartz Mountain Aerospace 11E to bylo tak tak pro bezpečné přistání. Tropické palmy a postarší paní coby AFIS a taxikář v jednom nás dovezla do městečka, přímo do hospůdky. Detail je, že jsme si jí objednali už ze vzduchu po rádiu Po chutném steaku, což je asi to nejlepší, co může USA nabídnout z jídla, jsme se vydali opět do Daytony. Vždy večer se něco dělo a tak jsme se tentokráte vydali na motoristický festival, kdy se na 3 dny uzavře střed města a přiburácí tisíce motorek z celé Ameriky. Nejsem žádný extra fanda do těxhto strojů, ale tady mi to prostě nedalo je neokukovat. A nejen je, všudypřítomé mladé holky, které k silným strojům patří také stály za to. Já osobně jsem jim říkal “výběr Ameriky“, protože jinak je to běs a hrůza, co chodí po ulicích a po barech. Ale to je jen věc názoru, který se může lišit u lidí Motorky byly skvělé a jídlo a pití také, ale klima celkem ubíjející, neřkuli těžkou rockovou muziku, které také neholduji. Další den jsme oblétli Geinsville a s ním i poslední nabídky, než jsme kývli na první a vyvolenou Cessničku a kolegové jí koupili. Tím jsme doskákali po Floridě v letadélku a po povinnostech mojich i kolegů dopoledne jsme se váleli na plážích Atlantického oceánu a já se pokoušel o velmi neumělé surfování, které bylo spíše rytím v písku a pak ježděním na vlnách. To nejhezčí ale mělo teprve přijít, tedy alespoň z mé strany a na co jsem se těšil celou dobu. No a tím byla nedělní návštěva Kennedyho Vesmírného střediska. Nemá smysl popisovat jaké to je stát u rakety Saturn V, která vynesla Apollo 11 na měsíc a nebo koukat do Raketoplánu, to se musí zažít a tak doporučuji omrknout fotky v galerii
Náš čas se naplnil a tak po sluncem zalitém týdnu a tropických vedrech jsme se opět odebrali do letadla směr zasmušilé Čechy. Prožil jsem tam krásnou dovolenou, která doufám nebyla poslední v Americe, okusil jsem si skoro tropické klima, vlhko a teplo, když doma už mrzlo, koukal na živé krokodýli v přírodě a vůbec si užíval se skvělou partou lidí, kterým tímto děkuji, že mě vzali sebou.
Kdo by měl nějaký dotaz, učiňte tak v diskuzi, budu se těšit a v dalším článku…

Note: There is a rating embedded within this post, please visit this post to rate it.

Na Rhodos jsme prileteli 12.5.2006 v brzkych rannich hodinach po noci ztravene na Norimberskem letisti. Uvitalo nas krasnych 25 stupnu, coz po jarnim pocasi ve Stredni Evrope byla pomerne prijemna zmena. Nase prvni cesta vedla z letiste Diagoras taxikem do hlavniho mesta Rhodu a tam jsme s Mirkem a Vladou pockali na prichod nasich budoucich zamestnavatelu u potapecske akademie Waterhoppers. Ta se stala nasi bazi na nasledujicich 6 mesicu. Prvni den byl v ramci zajistovani ubytovani, okoukavani okoli a nekrestansky drahe snidane v pristavu Zabydleli jsme se v Tassos apartmens na nejspise nejvyssim miste hlavniho mesta, protoze jsme prni mesic museli splhat skoro 3 Km do kopce. Rano to slo, ale vecer, kdyz je clovek zmlacen z prace, to uz bylo horsi. Ale dalekost toho mista nam zajistovalo naprosto unikatni panorama na mesto, ktere jsme meli jako na dlani. Kazde rano jsem mohl sledovat, jak se lode rybaru plouzi zpatky okolo pobrezi a naopak, jak vetsi lode a obrovske trajekty jedou do pristavu dale v mori. Protoze jsme meli okna na vychodni stranu, za tureckym pohorim byl o to krasnejsi vychod slunce. Do naseho druheho bydleni – tam kde jsme pak ztravili zbytek pobytu jsme se prestehovali az v cervnu a to uz bylo primo v srdci stareho mesta v Rhodu

Prvni dny byly ve znameni seznamovani se s posadkou, ktera se neustale doplnovala spolu s narustajicim poctem lidi, kteri meli pro nas take pracovat. Take jsme byli zasveceni do taju nocniho zivota, ktery tvoril naprosto nedilnou soucast koloritu a zivota na Rhodu a stal se jakymsi ritualem po praci. Ja osobne jsem mel nastarosti prodej potapeni, tzv. Pool Team. To znamenalo, ze jsem mel nastarosti “auto”, ktere vzhledem pripominalo vrak, ktery se co nejdrive rozlozi na kusy, potom svoji kolegynku pro veci diplomaticke a soupis desitek hotelu na pobrezi severni casti ostrova. Kazdy den jsme vyrazeli na hotely a ukazovali lidem, jake to je se potapet s pristrojem.

Meli jsme spolu komplet vybaveni pro potapeni (bez neoprenu a ploutvi, ktere nebyly v bazenech potreba) a ukazovali jsme na melcine, jake kouzlo ma byt podvodou dele nez na nadech. Vlastne jsem byl jakysi obchodni zastupce spolecnosti, ktery bookuje lidi na lod a z toho jsem byl placen. Byt jsem si nikdy neumel sam sebe predstavit jako obchodaka, tady mi to slo naprosto vyborne a skvele jsem se pobavil. Ono totiz nabizet potapeni je neco uplne jineho, nez nekomu vnucovat nejake vyrobky a nesmysly, ktere se nabizeji v CR. Obesel jsem si bazen a lide za mnou chodili sami, coz mi zajistovalo nejen velmi slusne prijmy, ale hlavne nadhernou praci pod modrou oblohou bez mraku, subtropickym sluncem a v krasnem prostredi. Moji pratele pracovali na lodi, ktera kazdy den rano jezdila na potapeci mista a tam bravali drtivou vetsinou nezkusene lidi poprve pod vodu v oficialnim programu – Discover Scuba Diving (Obevovani kouzla potapeni), coz obnaselo 2x ponor za den se zakladni vyukou toho, co je nutno pro tyto ponory znat. Nekvalifikovani potapeci plavali v hloubce od 4 do maximalne 12 metru a delka komplet pod vodou se veslo maximalne do 45 minut celkoveho casu. Tim vylet nekoncil, protoze mezi tim a po tom meli pro sebe den na nasem miste, ktere bylo povetsinou nepristupne ze brehu a mohli libovolne vyuzivat vybaveni lode, vyjma tlakovych lahvi. Mirek, protoze byl zkuseny potapec a pozdeji i profesionalni Divemaster mel nastarosti tzv. Surface covering, coz obnaselo ve sve podstate Freediving na nadech a bez akvalungu na zadech dozoroval lidi pod vodou. Cela skupina skytala maximalne 8 lidi z turistu a s nimi 5-7 techto kvalifikovanych lidi, kteri na ne davali pozor spolu s Dive Leaderem, tedy vedoucim ponoru. Vlada, protoze se velmi dobre uvedl jako organizator a v mych ocich totalni puntickar (v dobrem) mel nastarosti nezrizeny bordel na plazi, ktery promnenil ve fungujici system uvadeni a vyvadeni turistu z plaze do more a zpet. Proste zajistil to, ze turiste meli na zadech odpovidajici vybaveni a ze ho zase vporadku vratily, stejne tak, jako doplnovani prazdnych lahvi za plne. Takhle jsme pracovali, takhle jsme se zivili.

Dalsi veci byl pak prilet Gabriely v cervenci na letni prazdniny. Byla to jakasi posila z CR, ktera se pridala k nasi parte Cechu a pracovala se mnou v Pool teamu jako prodejce. V plne sezone nas bylo na lodi prez 30 clenu posadky vcetne vrchnioho veleni, tedy Davida, Andreho a Jill. nasi sefove byli vlastne absolutni vyjimky v tom, jak se da sef brat. Prez den vsichni makali jako barevni – to doslova, na slunicku kdekdo hral ruznymi barvami, ale vecer, kdyz vse bylo udelano a vse slo dobre, nasi sefove se stali nasimi kamarady. Vsichni sli pak do hospody a zapili ten den na mori. Jendou tydne v utery byla celoposadkova akce v baru, ktery se jmenoval Sand (video odsud zde) a tam sli vsichni na vecer se pobavit a hlavne si zazpivat. David byl vasnivy zpevak a slo mu to velmi dobre a tak jsme vsichni popijeli Jahodove Daiquiry, ledove long drinky a skvele se bavily. Uz se nerozlisovalo kdo je sef a kdo posadka, kdyz se spolu vsichni vraceli, zaklesnuti do sebe aby nepadali na ulici domu ve zrale 4 hodiny rano.

A presto meli vsichni prirozenou autoritu, kterou si nikdo nedovolil ani v nejmensim zpochybnit nebo zneuzit, rano po nastupu na lodi to byli opet sefove, kteri nas honily do prace. Tak plynul cas na Rhodu, dny mijely dny a my jsme se menili s nimi. Moje kuze ztmavla do temneho bronzu stejne tak, jako vsem ostatnim. Akce sly kolem me jako naprosta soucast zivota a spolu s nimy prislo na dalsi lahudky, kterymi bylo napriklad cestovani po ostrove. To jsme si jednou s pulkou posadky vzali na den motorky a vecer v 7 hodin vyrazili na jih ostrova, proste “nekam”. Ve zralych 12 hodin jsme dorazili kamsi na jih k nejake prehrade, ktera tam mela dle vseho byt. Jenze tam byla takova tma, ze nam ani svetla z motorek nepmohly a museli jsme si na ono krasne panorama sladkovoni nadrze pockat do rana. No a vecer byl samozrejme nalezite vyuzit. Malokdo tahnul nejake “dulezite” veci jako obleceni, spacak a tak – nebylo to potreba, ackoliv rano byla “kosa” v podobe 23 stupnu Vsechny motorky byly kam az to slo nacpany alkoholem vsem moznych a nemoznych druhu, vcetne batohu spolujezdcu a vecer take podle toho vypadal. Smichanim nekolika veci dohromady vznikaly naprosto vrazebne kombinace ala Ouzo,vodka,dzus a neco neidentifikovatelneho a tak noc pomalu presla v brzke rano a vsichni usnuly pod mortorkama tam, kde se jim zrovna namanulo.

Rano (9-10 hodina) se pomalu sebrali uz i ti s nejvetsi kocovinou, nasedli jsme na motorove bzucaky a odfrceli na jizni pobrezi na nejakou plaz. Tento vylet byl jeden den a bylo to uzasne poznani neoobydlene krajiny bez turistu, prujezd hor na Rhodu (castecne), kempovani mezi stromy a nezapomenutelny zazitek. Video z tohoto tripu je zde. Pak presel srpen a prislo zari, kdy Gabina odletela plnit povinnou skolni dochazku a i Rhodos se ubiral smerem k podzimu, ktery sic epomalu, ale jiste prichazel. Konec zari se nesl uz v podobe nekolika destivych dni, coz byla pro nas, kteri cirka 6 mesicu nevidely padajici vodu zhora, celkem zalezitost. A muj pobyt se zacal chylit ke konci. Mirek s Vladou zustavali dele, protoze si dodelavali kvalifikace, ale ja uz tento rok nestihl vice, nez druhy stupen, tedy Advanced Open Water Diver, tak snad priste uz Divemaster Ale jeste se vratme k jedne veci, ktera byla uzasna a to, ze ceska parta lidi slozena z nas na lodi, surfaru ze zapadniho pobrezi a hlavne delegatek cestovnich kancelari vydrzela cele leto a spolu jsme se doslova “prokalili” pulrokem na Rhodu. Tak jsem take s delegaty nastoupil v pulce rijna na posledni charter TravelService do Prahy a odletel z modreho ostrova. Zanechal jsem za sebou slunce i teplo, modre neby i more a vratil se do potemneleho podzimu Ceske Republiky.
Tak jsem tedy prozil jedny z nejkrasnejsich chvil sveho zivota s prateli, ktere radim mezi nejlepsi lidi, ktere jsem kdy potkal. Krasu ostrova jsem si zamiloval a dnes vim, ze to rozhodne nebylo naposledy, co jsem ho videl. Chut Girosu, vune morske soli, Buzuky hrana na kytaru i zvucna Rectina je neco, co se nezapomina a za co stoji tohle zazit. To, ze jsem nemel prakticky nic po odjezdu, vse co se vydelalo se propilo, projezdilo a propotapelo a presto toho nelituji, protoze je jen velmi malo lidi, kteri mohou rici, ze to je to, za co to cele stalo

K tomuto clanku se vztahuje obsahla fotogalerie a to nejen an mem webu, protoze Mirek byl hlavnim fotografem nasi vypravy, budu rad, kdyz omrknete i jeho web a to zde, protoz eobsahuje jine fotografie z Rhodu nez mam ja Taktez pokud nekoho neco zajima ci ma jakykoliv komentar, postnete mi ho k tomuto clanku, budu velmi rad za ohlasy, dotazy a nebo navrhy

Freddie Aquilar. Znas ho? Pochybuji. Dnesni smer muziky se otocil uplne jinam a pokud rytmus nedosahne urciteho, stejne se opakujiciho tempa, vesmes zacne byt nezajimavy. Potom je druha strana, opozice, kde stoji bassove kytary, bici a obrovsky dav fanousku. Muziku si kazdy vybira dle sveho, kazdemu se libi neco jineho, coz je vice nez dobre. Kdybychom vsichni poslouchali to same, to by byl udes. A tak jsem si v lete roku 2005 sedel ve svem kancliku, obklopen spoustou soucastek z predemnou rozebraneho serveru a tupe koukal na 4 obrazovky pred sebou.

Na jedne se line posunovala linka jedne instalace, na dalsi uz ze zvyku otevrene okno chatu s nekym, koho jsem ani neznal. N adalsi obrazovce primy prenos onoho vydareneho zapasu nasi policie proti ucastnikum CzechTeku, kde byl shodou okolnosti muj kolega no a na posledni mailove okno, ktere cas odcasu piplo, abych vedel ze dorazil dalsi mail. Dalsi otrava, co chce neco vyresit, kdyz je venku 35 ve stinu. Druhy kolega na dovolene, sefstvo v Chorvatsku, sekretarka nejspise na strese, kam se chodila opalovat a okolo me jen 4 steny a stojaty vzduch, kterym cas od casu proletla moucha, ktera kdyz zjistila, ze kabely neokouse, zase chvatne vypadla. Z totalni letargie me probrala az pisnicka, kterou jsem naladil na Brazilskem radiu. Zaujala me rytmem i slovama, byt byla Portugalsky a tedy jsem ji moc nerozumnel. Zalibila se mi natolik, ze jsem zacal koumat, co je zac, ale nedokazal zjistit nic konkretniho, vyjma jmena radia. Zacal zavod s casem, kdy jsem mel cca 3 minuty na to, zjistit co je zac. A tak jsem daval ruzne kombinace slov, ktere jsem odposlouchal do Googlu a hledal a hledal. A nasel. Prave Freddie Aquilar a jeho pisnicka “Child” zapricinila, ze mi na nejvetsim monitoru mi zustal viset jeden odkaz, ktery Google nahodou nasel. Nemam tuseni, jak se mu povedlo se prez pisnicku dostat az na nabidku prace, ale jista agentura nabizela pozici PC Testera v Londyne v Anglii. Uz uz jsem mackal mysitko na zavreni okna, ale nedalo mi to a dal jsem “Odpovedet”. Spise jen tak ze zvedavosti a abych si do sbirky dal dalsi zamitnute misto ale…

72 hodin 36 minut pote jsem sedel v letadle EasyJetu smer Londyn. Sebou kufr, na rameni laptopa, 250 Liber a hlavu plnou dojmu a iluzi. Anglicke Staines me privitalo nejen rozdilnou architekturou, zivotnim stylem, lidmi, ale take praci, na kterou jsme sice pozdeji nadavali, ale poprve v mem zivote byla vice nez dobre placena. Bylo zari roku 2005 a ja se prochazel po Londyne. Obrovske mrakodrapy, ktere v nasich ocich byly jako zelezo-betonovi obri a mezi nimi malicke hospudky, bary a obchody ve Viktorianskem stylu a pak katedraly, mosty a zase dalsi stavba. Metro, ktere svym poctem stanic hrave konkurovalo vem autobusovym a metro stanicim v praze dohromady, vsudepritomni holubi, auta, autobusy, hluk a miliony lidi. To bylo prvni velkomesto v mem zivote, ktere jsem videl. Zadna Praha, ktera se svoji malickosti rovnala vetsimu predmesti, ale opravdove velkomesto. My nezili primo v Londyne, ale v malem mestecku na zapade zvanem Staines, ktere lezelo v 6-te zone, takze prakticky posledni zona Londyna, kam jezdil vlak a autobusy. Nase prace byla rutina, ktera nebyla ani nicim zajimava, ani nicim vylozene odporna. Zajimavejsi bylo mojich 10 kolegu, z nichz 5 se mnou pozdeji sdilelo jeden barak. To, jak vypada barak po 8-mi mesicich bez zenske ruky je kazdemu celkem jasne. Tim se ani nehajim, ale ani nesrazim, nemeli jsme vylozene bordel doma, pouze “organizovany chaos” a o weekendu se nase ubytovaci zarizeni menilo na nejlepsi party misto, ktere jsem kdy zazil. Jak sel cas, meli jsme penize a mohli si dovolit prakticky cokoliv. Nesetrilo se na nakupech, ani na tom, co se ji a co se pije. Ac se v kazde skupine lidi najdou odpadlici, kteri se bavi tim, ze nekomu ublizuji, prakticky vsichni se schazeli dohromady a ten vecer patril jen nam. Kdo kde odpadl nebo zustal nehralo role, nikoho to nezajimalo, slo o to si hlavne uzit.

Cas plynul a prisly Vanoce a dalsi Stedry vecer. Cely svuj dosavadni zivot jsem ho travil s rodinou, ale najednou to neslo, protoze nas proste a jednoduse nepustili domu. A tak jsme pozvali i naseho noveho kamarada Luize. On je z Brazilie a ja jsem drive znal jeho sestrenici Camillu. S Luizem jsme zustali spolu s dalsimi 4-mi kluky do casnych rannich hodin vzhuru a jak jsme dopadli, to se lze podivat ve fotogalerii Cas plynul dal a zima se prehoupla v brzke jaro. V Anglii vlastne neni zima tak, jak ji zname z kontinentalni Evropy. Temer neznaji snih a mraz, spise destive pocasi jako u nas na podzim a na jare. No a tak jednoho dne v unoru, kdyz nebylo prez den co delat jsem, jako uz mockrat predtim ockoval kluky o tom, ze poletime do Recka. Jenze ani nevim proc, tentokrate me napadlo, ze to proste udelame. proste se sbalime a poletime za sluncem. A tak jsem zvedl Internetovy telefon a zavolal kamaradce na Rhodos, kterou jsem znal z drivejska. Slovo dalo slovo a bylo nam receno, at priletime na zacatek sezony – tedy v dubnu. To byl brezen roku 2006 a my museli legalne odejit z prace, tedy dat vypoved. Tak jsme vsechno zacali projednavat, planovat a kdyz vyslo najevo, ze to je opravdo mysleno smrtelne vazne, lidi couvli. Zustali jsme 3. Ja, Mirek a Vlada. A od te doby mam dva nejlepsi pratele, kteri se mnou cestovali a nejspise i budou cestovat nadale. Nebudu popisovat ani jednoho z nich, protoze na to nemam opravneni. Pokud nekdo chce, muze se jich preptat sam, zarucene nikoho neodmitnou Presel brezen a s nim i nase vypoved v praci. To, ze jsem ji dal tyden po prodlouzeni kontraktu jen dokreslovalo kolorit cele situace, ze jsme parta svoku, kteri se vymikaji “normalnim” lidem. Ale i presto mi nikdo moc nedokazal kontrovat proti tomu, co je vlastne ono “normalni”.

Uprsenou Anglii jsme opustili na den presne posledniho dubna letadlem British Airways smerem do Prahy. Kazdy z nas si vezl vice nez slusnou castku penez a Recko nam lezelo u nohou, protoze nikoho nezajimaly problemy s placenim, my proste leteli za slunickem, morem a novymi zazitky. Letadlo HappqFly s nami trisklo o drahu letiste Diagoras 12.5.2006 a my po probdele noci zamzourali do ranniho slunicka, ktere ale bylo uplne neco jineho, nez co jsme znali. Prijemne hralo i v brzkych rannich hodinach a uzasne modra obloha byla dokreslovana stejne modrym morem. Rhodos nas privital svetlou architekturou a azurovou barvou, ktera uz takova zustala po nasledujicich 6 mesicu. Nas zivot se opet otocil naprosto naruby, protoze Recko je ostrov mladych, slunce, pisku a nocniho zivota. A tak se mlady lvicek dostal z posmurne Anglie a pomalicku se probouzejiciho Ceska do viriciho meta na pobrezi, nezcetnych klubu a zabavy v noci, ktera mela nadherny protiklad v proslunenych plazich, belostnych skalach a nadhernych detailech, ktere clovek predtim nevidi. Recko dostane kazdeho, nikdo neodolal tomu kouzlu, ktere nabizelo. Nemuseli jsme nosit kalhoty, svetry a mikiny, pul roku jsem na sobe nemel ponozky a moje nejlepsi boty byly ty, ktere byly co nejvice otevrene. Nikdo nikam nespechal, nikdo na nikoho nerval, ze neco nedela, vsude panovala temer prirozena klidnost a pomalost. Ono to asi ani jinak neslo, protoze jinak tam lide ani zit neumi. Na Rhodu jsme delali vsichni tri v potapecske skole Waterhoppers, ktera se stala nasim kazdodenim domovem a z niz vzesli nasi pratele, se kterymi jsme zazivali ty nejsilenejsi dobrodruzstvi, ktere si “normalni” clovek neumi ani predstavit…

Rhodos byl nas domov a stale jim castecne je. Vse melo dohru v CR a potom pozdeji v Irsku, ale o zbytku se doctes v pristim clanku A co na zaver? Koukni se, jaka jsme byli banda lidi na lodi

Cestovni lvicek je muj maly plysak, ktereho si sebou vozim vsude, kam jezdim. Je to skladny kamarad, ktery prez den hlida muj polstar, aby se vecer usidlil na okne, policce a nebo na mobilu, kdy zlouzi jako velmi dobre tlumitko zvoneni a prichozich zprav. Ne ze by jich bylo v posledni dobe nejak prehnane, ale i tak mu vzdy vecer svitilo brisko, jak jsem se naposledy kouknul, kolik mame hodin No a tak se mnou take tenhle lvik odletel na zacatku ledna do Irska, kam jsem se rozhodl jit zkusit tamni praci, ktera byla vsude tak proslavena a tolik o ni napsano. Odlet uz sam o sobe zacal tim, ze jsme proletli vichrici a pristani se podobalo vice nez melo spise jizde na kolabsujici Horske draze. To, ze jsme smykovali na draze bych jeste pobral, ja se koneckoncu celkem dobre bavil, narozdil od zbytku letadla, ale potom nasledovalo nechutne cekani na kufry a az po cirka 2 hodinach jsme je dostali s tim, ze se jim pri tom “pristani” zasekli kargo dvere a oni e nemohli otevrit. Jo holt nas Irsko uvitalo krasnym pocasim Prvni weekend a nasledujici dny jsme venovali usilovnemu hledani mozne prace a odtud zacalo nase martyrium v Dublinu. Ono totiz Irsko je zeme otevrena Evrope temer od pocatku a ikdyz jeste nebyla, bylo to stejne jedno, protoze jisty narod, ktery zije na sever od nas (ne zase moc) provedl hromadnou migraci a tak jsme ke svemu neskonalemu uzasu zjistili, ze ac v oficialne anglicky mluvici zemi, neslysime okolo sebe nic jineho, nez Cestine celkem podobny (bohuzel) jazyk – Polstinu.

Polaci obsadili Dublin a nejspise i cele Irsko. Jsou vsude. Bez rozdilu toho, jestli jsem sel do obchodu, na letiste, k benzinove pumpe, do skladu Tesca, do Tesca, za Tesco, proste byli uplne vsude. Nejsem xenofobne zalozen, spise jsem smutny z teto situace. Polaci ovladli uplne Warehouse skladiste, temer veskere pozice v obchodech, ktere jsou jakoby “startovni” pozice pro prijizdejici cizince, dokonce i managerske posty, kdy uz po nikom nechteji Anglictinu (stale jsme v Irsku !!!), ale schopnost domluvit se v Polskem kolektivu. Nakonec jsem chodil smutne po Dublinu a nasem okoli ve ctvrti zvane Swords a snazil se najit alespon nekoho, s kym bych si promluvil anglicky.
Nakonec jsem se do anglicky mluvici spolecnosti samozrejme dostal a to prez nase pratele Jeffa a Janice, kteri nas vzali mezi sve pribuzne a na ochutnavku Guinesse. Hospudka byla nacpana k prasknuti a tamni zakon o absolutnim nekoureni v hospode pravidelne vyhanel kuraky ven, kde si zabafali a zase sli klabosit dovnitr. No a hle, cely vecer jen libozvucna anglictina, zadna polstina. Oni na to polaci totiz nemaji, aby utraceli v hospodach, takze poradaji vesmes pitky doma. S tim mam sve zkusenosti uz z Anglie, kdy polaci, pokud nebyli pozvani do hospody sli velmi zridka. Bohuzel, ac jsem mezi polaky nasel i velmi chytre a vzdelane lidi, byla drtiva vetsina z nich vypocitava a k nam, cechum i celkem neprivetiva. Vetsina z nich, kteri prichazeli do Irska nevladla anglictinou a cekali zazrak v podobe prace od do a slusne placene. Bohuzel se jim to diky obrovske komunite i dari a tak maloktery polak bude bezcilne chodit od podniku k podniku a zkouset praci. Nemaji to zapotrebi, bohuzel. Cesi a Slovaci jsou zastoupeni pomerne pomalu. Mam v Irsku sveho kamarada a ten me seznamil s partickou lidi, kteri tam uz nejaky cas ziji. nemaji to lehke, delaji od nevidim do nevidim, ale to je koneckoncu to, s cim pocitali. Nase eskapada trvala necely mesic. Postupne jsme rezignovali na to neco najit, protoze co nezaplnili Polaci, v houfech okupovali Pakistanci. Ackoliv nechapu, jak se do Irska legalne dostavaji, protoze nemaji (pokud se nepletu) povoleni k praci, ale je fakt, ze se s Polakama svorne doplnuji a pracuji, az je kolem tmavo.
Musel jsem se usmivat, kdyz jsem videl nechutne spinaveho Pakistance, jak jde po ulici a umastenyma rukama pojida hranolky, ktere vyndava z jeste spinavejsiho saka a k tomu z druhe ruky prikusuje tak asi pul kila sunky. Takhle jsem ho na sve cigaretove pauze pred barakem pozoroval kam pujde a s udivem vesel do jednoho baracku kousek od naseho vchodu a vzapeti se z toho sameho vchodu jemu v ustrety vyritila tak asi 20-ti clena rodinka a za hlasiteho hlaholu pripominajici gdakani a handrkovani krocanu zase zabouchli dvere zevnitr. Naprostym protikladem tomuto clovickovi byl mlady Pakistanec, ktery pracoval v jedne personalni agenture, kam jsem sel. Elegantni, vzdelany, naprosto perfektne obleceny a s briskni anglictinou. Tomu byla radost podat ruku a velmi zajimave s nim hovorit. Bohuzel vetsine jeho krajanu bych to neudelal, coz je smutne. No a proc jme vlastne byli neuspesni? Protoze jsme nebyli schopni a uprimne, ani ochotni se prizpusobit dannym podminkam. Jen pro priblizeni, nas najem za bytecek 2+1 (jeden pokoj dvojluzko) cinil v prepoctu na nase 36 000 Kc mesicne (1200 €) mesicne. Plus minus nejake to eurko, ktere zalezelo na uctech. My tam bydleli 3, takze to znamenalo cca 340 € na jednoho. Prumerna vyplata v Irsku je 10 € na hodinu. Ale o tom si, pratele, nechte rovnou zdat, pokud nejste luxusni programatori, animatori, ci jinak zdatni v IT a nemluvite absolutne briskne anglicky. Ja sam mam skvele portfolio a velmi dobrou anglictinu se statni zkouskou, ale ani nahodou, ze bych neco takoveho nasel. Co uz je realne, ze budete delat za 8,50 € hrubeho na hodinu (to je minimalni mzda) a placena bude jen ta oficialni sichta, tedy 8,5 hodiny. Jenze nebudete delat jen tohle, normalka je, ze sefovi “date k dobru” jeste nejakou tu hodinku navic. To je preci samozrejmost. Nelibi? tak mazej, tady stoji fronty jinych. Tak to je, to je hola realita. No a tim se zakonite dostavame k otazce vyplaty, ktera nebude nejvyssi, protoze nejspise budete dojizdet. A to je taky setsakra draha zalezitost. TIm vyvstava otazka, jestli v tom bytecku budete jen 3, protoze se vzrustajicim poctem lidi, klesaji naklady. Vsichni uz tusi, kam tim mirim, urcite komunity lidi jsou ochotny bydlet doslova v tlupach, jen aby neco nasetrili…
Takhle to chodi, to jsem si zazil na vlastni kuzi, ale nemusi to byt vsude stejne. Mozna jsme jen meli smulu, mozna prijeli ve spatny mesic, mozna, mozna, mozna… Faktem je, ze me tento vylet stal dost penez, ale zkusit se to muselo V soucasne dobe mam sve plany, o kterych vi jen malo lidi. Take jsem poznal nekoho, kdo me velmi, velmi zaujal, protoze ma stejny nazor na vec, jako mam ja – na cestovani a zivot v zahranici. Tahle osubka, pokud si tohle nekdy precte, snad se nebude cervenat a nebo nebude nastvana, ale uprimne doufam, ze pokud nam nevyjde to, co mame v planu, opravdu udela to, o cem jsme si povidali To je ale uchylna veta, co? Vetsine lidi neda smysl, ale to nevadi takze uvidime, kdy zase seberu lvicka, zabalim ho do krosny ci kufru a odeslu ho v zavazadlovem prostoru na prosluneny jih Evropy a nebo zeby na uplne jiny kontinent? Kdo vi…

Friends

After long time of thinking what to write about I decided to put some friends here. Friends I met in the world and friends I would not forget

First I should mention Mirek.

This guy is quite interesting. I met him in London and he is Czech guys same as me. He likes photography and sometimes he was like paparazzi ?� But thanx to him we have lots of photos because I have no digital camera anymore. Mirek is diver. He is diver and he is good scba diver. Now he is gonna make his Instructor course and maybe he will teach people in Australia (but that is too far yet:P?� ) He is loner and most of the time he spent lonely but from second side he is great m8 for party. He was albe to drink sooooo much alcohol and….nothing happend Anyway, I?� am really glad that I?� met this guy. If you like him and if you are girl (recomended ?� ), get in touche with him through his webpages:?� http://www.czechwanderer.com

Second guy is Vladimir

I met him in also in UK and he was following me to the Greece same as Mirek. Vlad is like our keeper – always kept all papers, informations and he was that guy who was responsible for us. And of course, that guy who kept order in house. I had mess in my room he had call clear – perfectly. He started diving on our boat, first time in his life and he did it. Now he is nearly professional diver and maybe he will be in Australia. Who knows And last one info:? Ladies, guess how old is he?? ) Who want to contact him (dont be shy), try on this email: vladimir.petrina@gmail.com

And now let me say few words about rest of our crew and my friends from Rhodes.

Here we are:

Jeff – ^{Jeff was my teacher – thnx for great time in pool team}

Richard – ^{All girld will remember Richard and I will remember times on BarStreet and road trip}

Christian – ^{Pusty? No, girl hunter Christian. We can drink it all}

Lefty – ^{Who can forget Lefty??� Have nice time on Barbados m8.}

Brian – ^{Or Brian?? ?Our camera team leadder, MAC powered man??}

Ben & Jamie- ^{Crazy twins?? No, just Ben and Steve (Jamie) out of control.}

Vangalis – ^{Vangali – cool instructor under water. I hope I wrote name correctly…}

Faye – ^{What are you thinking about Faye??�Â}

Nikki – ^{Nikki – Pool Team girl. Thnx for 3 months in pool Nik.}

Kate - ^{Always smile – that is my motto ?� Kate, Kiwi girl from New Zealand.}

Paul – ^{Reporting on duty sir !?thnx for all Paul}

Johanna – ^{Salute !?Ambitious Johanna.}

Andre – ^{Yammas Andre Take care about us for next few years.}

Jill – ^{“That is my baby.” We knows Jill Thank you for job you gave us.}

David – ^{Famous star, singer – That is David Thnx boss and hope to see you again.}

Lotta – ^{Still can not believe that she had such a gorgeous blue eyes…:P}

Tjeerd – ^{I am awake while you sleeping…always ready}

Joke – ^{“I love sharks…”}

Karolina - ^{Keep going Karolina}

Phill – ^{My English teacher – Phillip. See you soon I hope}

Steve & Randy – ^{at Randy – cool party m8, never met nobody so smiley. Steve – crocodile hunter??� Outdoor man}

Dnešní článek se jmenuje “Cessnou 152 z Madridu do Prahy”, protože jsem měl tu možnost zučastnit se přeletu dvou letadel z hlavního města Španělska až do Prahy. Ale všechno hezky popořade,než budu pokračovat, bylo by asi záhodno konečně představit lidi, kteří letěli, takže: Venca Kupec, Adam Bílek, Michal Dvořák a já. Venca je mladý CPL (Obchodní pilot) a nadšenec do létání ze Středních Čech, kterému jsem dělal já druhého pilota. Michal Dvořák je mladý pilot a začínající instruktor ve Flying Academy (www.euro-pilot.com) no a nakonec Adam Bílek.

Naše cesta byla následující:

Quatro Viente - startovní letiště v Madridu

Castellon dl Palma – pobřežní letiště

Reus – malé, mezinárodní letiště ve Španělsku

Béziéres – letiště v jižní Francii, kde jsme nocovali

Janov – Italské letiště

Terst – Severo Italské letiště

Brno – cíl naší cesty

Praha – a poslední letiště, kde se hangárovalo

Vše začalo 19.5.2005, když jsme na Ruzyňském letišti nastoupili do letadla SmartWings B737-500 a odletěli z pochmurných Čech směr slunné Španělsko. Po 2 hodinách letu jsme za malého drncání v turbulencích přistáli na Madridském letišti, kde nás v úmorném vedru čekal týpek, který si říkal Antonio. Antonio byla postavička, která nás provázela celou dobu našeho pobytu a někdy to opravdu stálo za to. Vyzvedli jsme si zavazadla a celá naše skvadra azura vypadla z příletového terminálu. Totálně zpocené a silně přehřáté nás tam čekal Antonio. Ten nás napresoval do svého “reprezentativního” auta a že jedeme zařizovat. Jen poznámka, že výkyv teploty oproti letadlu byl skoro 20 stupňů a zavřené auto to ještě gradovalo je na místě, protože jsem myslel, že v tu chvíli asi proteču sedačkou. Venku bylo kolem 40-ti a v tom jsme zastavili na okraji silnice, kde Adam začal dohadovat s Antoniem detaily obchodu, kam jet teď a kam potom. Nakonec se asi po 20-ti minutách dohodli a odsvištěli jsme do centra Madridu do jeho kanceláře. Ta skýtala naše útočiště po prvních pár hodin, kdy jsme hladoví jak vlci odešli hledat něco k jídlu. Potom se konečně odjelo na letiště Quatro Viente, kde byly naše letadla. Tam na nás čekali dvě Cessny 152, ještě v barvách Španělska. Pořádně jsme si je prolezli, osahali a čekali, co bude a kdy poletíme. Jenže ouha, na jedné z nich byl vadný karburátor a šimi na kolech, takže se odlet o den odložil. To znamenalo, že jsme dostali celý další den volna v Madridu…

Jako malou kompenzaci za zdržení jsme byli pozváni na opulentní večeři od Antonia. Ten nás vozil hodinu po městě, pak další hodinu hledal místo kam si sednout, až to nakonec vyřešilo jedno ohromné náměstí, kde jsme se konečně zabydleli. Večeře byla naprosto parádní, dali jsme si snad vše, co se dalo sníst, ale já se poučil o jedné zrádnosti Španělská Sankria je sice jako limonáda, ale na žízeň by se měla pít jen velmi opatrně, protože se pak můžou začít motat nohy. Antonio byl hostitel, který věděl co je dobré, takže jsme si pojedli kalamáry, rybičky, maso a další pochoutky. Popovídali si o letadlech a o jeho škole. Zajímavé bylo, že nejčastějším výrokem bylo “No problem” a že je vše zařízené. A aby potvrdil svůj španělský původ, hodinové zpoždění nebyl problém. Nakonec jsme zdárně dorazili do hotelu, padli do postele a spali. Sobota byla celá věnována Madridu. Prochodili jsme část historického města, královského paláce, parků a dalšího. Bohužel se stala i nepříjemnost, když Adamovi ukradli peněženku, ale naštěstí bez dokladů. Tak jsme tedy prožili sobotu a večer si dali ještě pivo za 3 Eura, abychom si to Španělsko dobře pamatovali

Nedělní ráno se neslo v duchu připravovaného odletu. Uklízela se letadla, počítala váha, umývaly okna, prolezlo se snad úplně všechno, až nakonec přijela cisterna, natankovala plná křídla a 2 malé Cessny se zhruba v 10 hodin vznesly nad Madrid. Protože já jsme letěl v letadle, které nebylo ve vedení, letěli jsme vlastně celou cestu za Michalovo křídlem v šípové formaci a nebo vedle sebe. Adam letěl s Michalem a byl vybaven GPSkou s podrobnou trasou letu, což bylo pohodlnější, než klasický VFR let. Zhruba 20 minut po startu jsme se zvolna stočili na východ a křídlo na křídle letěli směr Valencie na pobřeží Středozemního moře. Zhruba 3 hodiny jsme se ploužili přes Španělské “Corrdileros”, tedy jejich hory. Nádherný výhled jsem kombinoval s hlídáním kluzáků a rogal na své straně. Pod námi se vinula dálnice ze Zaragozy a na ní malinká auta, která nám nejspíše záviděla, že letíme přímo a netrápí nás tolik zatáčení. Po zhruba třech hodínách letu jsme přistáli na letišti Castellon del Palma na pobřeží. Bylo to malinkaté letišťátko, bez přistávacích poplatků, dokonale umístěné kousek od pláže. Bylo mírně zataženo a od moře vanul teplý vítr. Natankovali jsme, poděkovali AFISákovi s vysílačkou, který nás odbavoval a opět se vznesli k nízkým mrakům. Tentokráte se naše cesta stočila na sever a kopírovali jsme pobřežní čáru.

Konec první části.

Druhá část mého vyprávění začíná odletem z prvního tankování na Španělském pobřeží. Pokračovali jsme na sever, ploužili se okolo zbytků středního masivu do nízkých oblastí podél pobřeží, protkaného letovisky a nekonečnými plážemi. Byla to zajímavá podívaná, kterou normální lidé z dopravních letounů neuvidí. Desítky kilometrů hotelů, které byly protkány bazény, bary a parkovišti. Mezi tím pobřežní mola, na kterých bylo pečlivě vyrovnáno vždy několik desítek “pedalin”, které čekaly na plné rozběhnutí sezony. Byla sobota 20. května a počasí bylo nemastné, neslané.

Spodní hranice mraků byla v 1000 stopách, tedy ve 300 metrech a my letěli přesně pod ní. Někdy jsme zahlédli i první lidi, kteří nám zuřivě mávali a běhali po plážích jako malí mravenci. Potom jsme se museli stočit trošku do středozemí, protože jsme oblétali jakousi jadernou elektrárnu a letěli krajinou kombinovanou prudce vystupujícími kopci a nížinou oblastí až k Barceloně. Tam bylo dost prostoru na to, abychom se mohli vzájemně vyfotit a i povětrnostní podmínky přáli tomu, že jsme mohli letadla přiblížit více k sobě. Takto jsme doletěli až na letiště Reus, kde jsme opět tankovali. Reus je již celkem normální, mezinárodní letiště, kde jsme se zdrželi asi hodinku. Díky tamní cisterně jsme měli možnost zjistit, že jedna Cessna sežrala zhruba o 16 litrů více než ta naše (a nebo že by to bylo pilotním uměním Venci? ), ale hlavně jsem měl možnost pozorovat starty a přistání dopraváků 20 metrů od dráhy. Viděl jsem splašeného “Follow me” , jak zběsile uhání po dráze vstříc Airbusu, aby mu pak ukázal, že se má otočit jen o pár metrů vedle a mazal zase pryč. Zajímavý byl asi pak akorát odlet, kdy jsme jeli po taxiway na start a za našim prťavým letadlem se majestátně tyčil Boeing. V tu chvíli si člověk říká, jen aby se ten pojízdný panelák nesplašil a nenajel na nás.

Start byl normální a my pokračovali směrem na Francii. Ještě ten večer jsme doletěli do Francouzského města Béziéres se stejnojmenným letištěm. Nebylo veliké, ale bylo to mezinárodní letiště. No a to byl následující kámen úrazu. Přistáli jsme asi tak v 7:30 večer, poslušně zarolovali k benzinové pumpě a Adam se vydal vstříc osudu vyhledat nějakou stálou službu. Jenže ona tam žádná nebyla Letiště bylo uzavřené a začínalo až ráno v 8 hodin. Naštěstí potom našel dva Francouze, jenže ti neuměli skoro ani slovo anglicky. Pro ně je jen jejich jazyk a toho se drží zuby nehty. Adam se tedy horko těžko domlouval, zatímco my jsme našli na parkovacím místě krásné ATR-42. Nikdo si nás ani nevšiml, nikdo nám nenadával, takže jsme si ho mohli obhlédnout ze všech stran, nafotit a zapózovat si u něj. Prostě paráda, co více si může mladý pilot přát, na Ruzyni by se nemohl ani přiblížit, tady si nás nikdo nevšímal. Letiště bylo perfektně zadrátované, to se musí nechat, ale my přiletěli, ne přišli a s tím asi nepočítali No a nastala zajímavá situace. My nejsme v Schengenské zóně, takže na to, abychom mohli opustit letiště jsme se museli řádně odbavit. No a protože tam nikdo nebyl, nemohli jsme ven. No co, pokrčili jsme rameny, že si postavíme stan u letadel a nějak to přečkáme. Ale ouha, to taky nešlo, takže jsme zůstali na mrtvém bodě. No nakonec to dopadlo dobře, uvěřili nám, že nejsme teroristé, ani nějaké živli a propustili nás z letiště. Jenže do města to bylo 10 Km, takže nezbylo nic jiného, než si zavolat taxíka a odjet do hotelu. Tam nás ubytovali a my šli skoro v 11 na pozdní večeři. Francouzi jsou vůbec zajímavý národ, v první hospodě nás nechali čekat skoro hodinu nad jídelním lístkem, až Michalovi došla trpělivost a dal prvotní impuls k opuštění lokálu. Ve druhé jsme si dali svorně pizzu až na Adama, který se vyžíval v mořských potvůrkách. Nás vyšla pizza s jedním pivem na skoro 13 euro, takže oproti nám poměrně draho Pak už jen do postele a zalomit to až do dalšího dne.

V neděli nás probudila mokrá silnice a počasí po dešti. Bylo ale relativně teplo, takže jsme nasedli do letadel a vydali se nahoru, směr Itálie. Ve Francii jsme přelétali vesměs nezajímavou krajinou, kterou na jihu tvořili vinice a malá, zatopená políčka (rýžoviště?). Vesměs šlo až na sever o rovnou krajinu, ale nakonec se nám tahle jednotvárnost vyplatila. Ale k tomu později Ve Francii bylo zajímavých jen několik málo lokací a to když jsme prolétali nízkým masivem Francouzských Alp. To bylo opravdu krásné divadlo, kde jsme mohli v přírodě živě vidět meteorologii v praxi. Perfektně bylo vidět, jak se tvoří mraky na úpatí hor, pomalu stoupají podél masivu, aby nakonec spadli jako déšť. Někdy nás řízení letového provozu upozornilo na rogalisty a jiné “létavce” a tak jsme museli dávat pozor, abychom se nepotkali s nějakým rogalem a nebo paraglidem. Občas jsme je viděli, jak hluboko pod námi kopírují terén a hledají termické proudy. Jindy jsme žasli nad tím, jak snad každá rodinka ve středozemí Francie má doma bazén. Pohled ze vzduchu na to byl vskutku zajímavý, když krajina pod námi byla posetá modrými tečkami Pomalu jsme přelétli Francii a po nějakém čase se opět vrátili k pobřeží. Minuli jsme slavná letoviska jako Marseille a Saint Tropez a uháněli po pobřeží do Itálie. Ale než jsme se tam dostali, čekalo nás (díky Adamovi?) jedno parádní překvapení…

Ale o tom se dočtete ve třetím dílu tohoto vyprávění

Poslední část našeho příběhu začíná v severní Francii, když jsme letěli podél pobřeží do Itálie. Tehdy jsem se vykláněl s kamerou ven a pokoušel se natočit tu krásnou a členitou krajinu pod sebou. Ale ta mi připadala povědomá, ačkoliv jsem tam ještě nikdy nebyl, odněkud jsem ji znal. Přístav byl jako z pohlednic a pak mi Venca křičí do ucha, že přelétáme Monte Carlo v Monaku.

Ano, měli jsme možnost letět 300 metrů nad Monackým přístavem a aby toho nebylo málo, jela se právě velká cena Monaka. Dole jsme viděli jak se maličké formule zběsile honí po ulicích města, jak okolo stojí lidé a nad tím letíme my. Viděli jsme onen pověstný přístav milionářů, jachty i obyčejné rybářské lodě. Nádherné stavby a do hor se zařezávající silnice s tunely i nadjezdy. Na moři desítky jachet křižující pobřeží až k nedalekým ostrůvkům a nad námi v horách mraky. Azurové moře se táhlo do dálky, kam až jsme mohli dohlédnout, no co více si přát? Takhle jsme tedy přeletěli Monako a vstoupili do Italského vzdušného prostoru. tam nás čekala zastávka na letišti ve městě Genova (Janov). To bylo samo o sobě celkem veliké město, ale my jsme viděli hlavně letiště. Naše letadlo následovala Michala s Adamem, takže když oni dostali “holding” v prostoru kvůli přistání jiného letounu i my jsme je poslušně následovali a ve velikých kruzích oblétali pobřeží. Přiblížení probíhalo přes velmi industriální přístav, který byl plný obrovských jeřábů, nakládacích plošin a jiného vybavení. Stáli zde zaparkované veliké nákladní lodě, auta a trajekty. To vše jsme přelétli a protože Michal přistával první, pomalu jsme ve “slow fly” následovali jejich trajektorii. Jejich malá Cessna mizela proti ohromné dráze, na které by s přehledem přistálo i Jumbo a mělo rezervu. Pomalu se nám rozplývali proti rozpálenému asfaltu a bylo zřetelně vidět, že když si dá hodně na čas s přistáním, bude sotva ve třetině dráhy. Nakonec pustili i nás a tak jsme majestátně dosedli i my na tuhle dráhu a frčeli na druhý konec k výstupnímu bodu. Po přistání jsme taxovali na parkovací místa pro malá letadla a měli možnost si prohlédnout zblízka výstavní kusy jako jsou Gulfstream 3 – 5 (ponejvíce soukromé letouny), taxující Saab 200 španělského Crossairu, svého většího brášku Cessna 560XL a letadlo boháčů a filmových hvězd BD700-1A10. Na naší stojánce jsme se projevili jako opravdoví vlastenci a nadšenci do letadel. První co bylo, že jsme se nechali všichni vyfotit s B737-800 od Ryanairu v pozadí a poté po jednom křidle naší Cessny rozložili proviant. No, moc už toho nezbylo a proto jsme děkovali našemu zachránci Vencovi, že se podělil o svůj salámek a chleba Po nějaké chvíle naší konzumace v těsné blízkosti BizJetů na sousedních stojánkách si nás všimnuli a přijela se na nás policie. Bylo jim vysvětleno, že chceme jen natankovat a letět dále, takže ze sebe udělal “Follow me” a doprovodíl nás na druhou stranu letiště k pumpě.

Přímo vedle tankovací stanice měla sídlo výrobní hala společnosti Piaggio. Tu si hodně lidí spojí s motorkami, ale oni vyrábí i letadla. No a díky tomu, že jsem je měl jen kousek od sebe, odťapkal jsem si po rozpáleném asfaltu zblízka obhlédnout Piaggio P.180 Avanti, které stálo kousek vedle. Přes prosklené dveře výrobní haly, jsem si mohl prohlížet jeho bratříčky ještě v kusech a mnoho dalších. Ovšem pak se u nás přihlásilo nutkání přírody a začali jsme přemýšlet, kam si dojít na záchod. Od parčíku nás dělilo pár metrů ostnatého drátu a označkovat si kolo nějakého Boeingu by asi neprošlo, takže jsme pak svorně počurali Piaggiu jednu část jeho výrobny Nakonec zbývá podotknout jen setkání s partou Angličanů, kteří si koupili společně Piper Cherokee a vyprávěli nám, jak si jednou ročně udělají na 14 dní výlet po středomoří a skákají z ostrova na ostrov, ze země do země. No co si více přát? Pak už jsme jen nasedli a odstartovali směr Terst. Itálie je na severu co se týče pozorovatelných oblastí celkem chudá. Na jedné straně se táhlo moře a na druhé nekonečná pláž letovisek Rimini a Bibione. Možná je to jen náš názor, ale s Vencou jsme se shodli, že to je úděs. Skoro 30 mil se táhla jedna pláž, která byla jen občas přerušená molem, maximálně shlukem lodiček a šlapadel. Za pláží silnice a pak jen řada hotelů, letovisek, bungalovů a hospod. Nic víc, pak už jen louky, pole a nebo města. Na straně moře se písek míchal s vodou asi do vzdálenosti 2 Km od pobřeží a tvořil pás šedomodrého moře. Ale jinak téměř placka, přesně jak ukazovala mapa Pádské nížiny. Zajímavé byly ale Benátky, které jsme sice nepřelétali přímo, ale i tak jsme je viděli krásně, stejně jako motorové čluny, které se pod námi honily asi v jakémsi závodu. No a protože pak jsme museli nad moře, cca 5 Km od pobřeží, mohl jsem pořádně pozorovat už jen jachtaře a odvážlivce na šlapadlech. Sem tam to byl i malý ostrůvek, který byl ale povětšinou holý a nebo jen velmi málo zajímavý. A naše cesta se blížila pomalu ale jistě do finále, když jsme přistáli v severo Italském přístavu Terst. Tam bylo zajímavé pouze krásné přistání MD88 od společnosti Alitalia, které jsem sledoval skoro u dráhy. Po natankování jsme stejně odjeli dovnitř administrativních budov letiště, kde se podával další letový plán. Zevnitř jsme měli možnost vidět odstavené TU 154 , ale pro nás bylo důležité, že jsem si zajistili proviant na další cestu, byť jen několik tyčinek a minerálek z automatu. Potom nás řádně vyprovodili na stojánku po všech papírech a byrokracii, protože to bylo naše poslední letiště v Schengenské zóně, pak už nás čekal “jen” přelet Alp a přistání v Brně. S plnou nádrží jsme se tedy odlepili od země, abychom nastoupili poslední část naší cesty.

Koukal jsem do mapy a dumal, kudy to vlastně poletíme, protože Cessna není dopravák, aby si mohla jen tak přefrčet Alpy, ale nakonec jsem to nechal na Adamovi a Michalovi, kteří měli kvalitní GPS a dělali nám vedoucí letoun. Bylo krátce po 6-té hodině večer a pře námi se v dálce začal rýsovat masiv Alp. V podvečerním slunci se bělely štíty hor, kde se doposud udržel sníh a my začali nabírat výšku. Museli jsme dost vysoko, abychom zachovali bezpečnou vzdálenost od země a se stoupajícími čísly na výškoměru klesala teplota, takže jsem brzy sáhl po mikině. Dosáhli jsme výšky 8500 feets, tedy něco okolo 2800 metrů a pod sebou jsme viděli lehké obláčky, rozeseté po obloze a před sebou mohutné štíty Alp. Prolétali jsme údolím a průsmyky, přelétávali nízké vrcholky a kochali se okolní krajinou. Nad námi se majestátně tyčily štíty, které byly mimo náš dosah a pod námi lehce zalesněná krajina a holé vrcholky, maximálně pokryty kosodřevinou. Bylo i cítit, že jsme v horách, protože teplota klesla na 4 stupně nad nulou, což byla oproti 30 v Terstu poměrně změna. Takhle nás, ve výšce skoro 3 kilometrů pomalu zastihl západ slunce a na obloze nám vykresloval za zdatné pomoci velikých letadel, které se hnali ještě o 7 Km výše, úchvatné divadlo. Pod námi vykresloval protrhanou peřinu z mraků, která byla zbarvena do oranžova a ukazovala nám po kusech krajinu dole. Na nebi byly vidět od obzoru k obzoru čáry od dopraváků, které se rozplývaly do různých obrazců a do toho všeho i ono zapadající slunce za štíty hor. Tak jsme tedy přeletěli Alpy a přiblížili se domů. kolem 8 hodiny jsme přelétli naše hranice a za chvíli na to se objevila na obzoru Pálava a její přehrady. To už jsme věděli, že jsme doma a že za chvilku přistáváme v Brně. Tam jsme také opravdu dosedli za zhruba další půl hodinu a na letišti Brno-Tuřany nás přivítali i ostatní, se kterými jsme svorně pokřtili nová letadla.

Tím tedy skončilo naše putování. Proletěli jsme 5 států Evropy, překonali kolem 2000 Km malými letadly a odnesli si naprosto unikátní zážitky. Na konci svého článku bych chtěl poděkovat Flying Academy za to, že mi umožnili se zúčastnit letu pro jejich nová letadla, Vencovi za jeho salámek a chleba, kterým nás držel při životě, Michalovi za prvotní nabídku a Adamovi za realizaci.