(No Ratings Yet)
Loading...
Poslední část našeho příběhu začíná v severní Francii, když jsme letěli podél pobřeží do Itálie. Tehdy jsem se vykláněl s kamerou ven a pokoušel se natočit tu krásnou a členitou krajinu pod sebou. Ale ta mi připadala povědomá, ačkoliv jsem tam ještě nikdy nebyl, odněkud jsem ji znal. Přístav byl jako z pohlednic a pak mi Venca křičí do ucha, že přelétáme Monte Carlo v Monaku.
Ano, měli jsme možnost letět 300 metrů nad Monackým přístavem a aby toho nebylo málo, jela se právě velká cena Monaka. Dole jsme viděli jak se maličké formule zběsile honí po ulicích města, jak okolo stojí lidé a nad tím letíme my. Viděli jsme onen pověstný přístav milionářů, jachty i obyčejné rybářské lodě. Nádherné stavby a do hor se zařezávající silnice s tunely i nadjezdy. Na moři desítky jachet křižující pobřeží až k nedalekým ostrůvkům a nad námi v horách mraky. Azurové moře se táhlo do dálky, kam až jsme mohli dohlédnout, no co více si přát? Takhle jsme tedy přeletěli Monako a vstoupili do Italského vzdušného prostoru. tam nás čekala zastávka na letišti ve městě Genova (Janov). To bylo samo o sobě celkem veliké město, ale my jsme viděli hlavně letiště. Naše letadlo následovala Michala s Adamem, takže když oni dostali “holding” v prostoru kvůli přistání jiného letounu i my jsme je poslušně následovali a ve velikých kruzích oblétali pobřeží. Přiblížení probíhalo přes velmi industriální přístav, který byl plný obrovských jeřábů, nakládacích plošin a jiného vybavení. Stáli zde zaparkované veliké nákladní lodě, auta a trajekty. To vše jsme přelétli a protože Michal přistával první, pomalu jsme ve “slow fly” následovali jejich trajektorii. Jejich malá Cessna mizela proti ohromné dráze, na které by s přehledem přistálo i Jumbo a mělo rezervu. Pomalu se nám rozplývali proti rozpálenému asfaltu a bylo zřetelně vidět, že když si dá hodně na čas s přistáním, bude sotva ve třetině dráhy. Nakonec pustili i nás a tak jsme majestátně dosedli i my na tuhle dráhu a frčeli na druhý konec k výstupnímu bodu. Po přistání jsme taxovali na parkovací místa pro malá letadla a měli možnost si prohlédnout zblízka výstavní kusy jako jsou Gulfstream 3 – 5 (ponejvíce soukromé letouny), taxující Saab 200 španělského Crossairu, svého většího brášku Cessna 560XL a letadlo boháčů a filmových hvězd BD700-1A10. Na naší stojánce jsme se projevili jako opravdoví vlastenci a nadšenci do letadel. První co bylo, že jsme se nechali všichni vyfotit s B737-800 od Ryanairu v pozadí a poté po jednom křidle naší Cessny rozložili proviant. No, moc už toho nezbylo a proto jsme děkovali našemu zachránci Vencovi, že se podělil o svůj salámek a chleba 🙂 Po nějaké chvíle naší konzumace v těsné blízkosti BizJetů na sousedních stojánkách si nás všimnuli a přijela se na nás policie. Bylo jim vysvětleno, že chceme jen natankovat a letět dále, takže ze sebe udělal “Follow me” a doprovodíl nás na druhou stranu letiště k pumpě.
Přímo vedle tankovací stanice měla sídlo výrobní hala společnosti Piaggio. Tu si hodně lidí spojí s motorkami, ale oni vyrábí i letadla. No a díky tomu, že jsem je měl jen kousek od sebe, odťapkal jsem si po rozpáleném asfaltu zblízka obhlédnout Piaggio P.180 Avanti, které stálo kousek vedle. Přes prosklené dveře výrobní haly, jsem si mohl prohlížet jeho bratříčky ještě v kusech a mnoho dalších. Ovšem pak se u nás přihlásilo nutkání přírody a začali jsme přemýšlet, kam si dojít na záchod. Od parčíku nás dělilo pár metrů ostnatého drátu a označkovat si kolo nějakého Boeingu by asi neprošlo, takže jsme pak svorně počurali Piaggiu jednu část jeho výrobny 🙂 Nakonec zbývá podotknout jen setkání s partou Angličanů, kteří si koupili společně Piper Cherokee a vyprávěli nám, jak si jednou ročně udělají na 14 dní výlet po středomoří a skákají z ostrova na ostrov, ze země do země. No co si více přát? Pak už jsme jen nasedli a odstartovali směr Terst. Itálie je na severu co se týče pozorovatelných oblastí celkem chudá. Na jedné straně se táhlo moře a na druhé nekonečná pláž letovisek Rimini a Bibione. Možná je to jen náš názor, ale s Vencou jsme se shodli, že to je úděs. Skoro 30 mil se táhla jedna pláž, která byla jen občas přerušená molem, maximálně shlukem lodiček a šlapadel. Za pláží silnice a pak jen řada hotelů, letovisek, bungalovů a hospod. Nic víc, pak už jen louky, pole a nebo města. Na straně moře se písek míchal s vodou asi do vzdálenosti 2 Km od pobřeží a tvořil pás šedomodrého moře. Ale jinak téměř placka, přesně jak ukazovala mapa Pádské nížiny. Zajímavé byly ale Benátky, které jsme sice nepřelétali přímo, ale i tak jsme je viděli krásně, stejně jako motorové čluny, které se pod námi honily asi v jakémsi závodu. No a protože pak jsme museli nad moře, cca 5 Km od pobřeží, mohl jsem pořádně pozorovat už jen jachtaře a odvážlivce na šlapadlech. Sem tam to byl i malý ostrůvek, který byl ale povětšinou holý a nebo jen velmi málo zajímavý. A naše cesta se blížila pomalu ale jistě do finále, když jsme přistáli v severo Italském přístavu Terst. Tam bylo zajímavé pouze krásné přistání MD88 od společnosti Alitalia, které jsem sledoval skoro u dráhy. Po natankování jsme stejně odjeli dovnitř administrativních budov letiště, kde se podával další letový plán. Zevnitř jsme měli možnost vidět odstavené TU 154 , ale pro nás bylo důležité, že jsem si zajistili proviant na další cestu, byť jen několik tyčinek a minerálek z automatu. Potom nás řádně vyprovodili na stojánku po všech papírech a byrokracii, protože to bylo naše poslední letiště v Schengenské zóně, pak už nás čekal “jen” přelet Alp a přistání v Brně. S plnou nádrží jsme se tedy odlepili od země, abychom nastoupili poslední část naší cesty.
Koukal jsem do mapy a dumal, kudy to vlastně poletíme, protože Cessna není dopravák, aby si mohla jen tak přefrčet Alpy, ale nakonec jsem to nechal na Adamovi a Michalovi, kteří měli kvalitní GPS a dělali nám vedoucí letoun. Bylo krátce po 6-té hodině večer a pře námi se v dálce začal rýsovat masiv Alp. V podvečerním slunci se bělely štíty hor, kde se doposud udržel sníh a my začali nabírat výšku. Museli jsme dost vysoko, abychom zachovali bezpečnou vzdálenost od země a se stoupajícími čísly na výškoměru klesala teplota, takže jsem brzy sáhl po mikině. Dosáhli jsme výšky 8500 feets, tedy něco okolo 2800 metrů a pod sebou jsme viděli lehké obláčky, rozeseté po obloze a před sebou mohutné štíty Alp. Prolétali jsme údolím a průsmyky, přelétávali nízké vrcholky a kochali se okolní krajinou. Nad námi se majestátně tyčily štíty, které byly mimo náš dosah a pod námi lehce zalesněná krajina a holé vrcholky, maximálně pokryty kosodřevinou. Bylo i cítit, že jsme v horách, protože teplota klesla na 4 stupně nad nulou, což byla oproti 30 v Terstu poměrně změna. Takhle nás, ve výšce skoro 3 kilometrů pomalu zastihl západ slunce a na obloze nám vykresloval za zdatné pomoci velikých letadel, které se hnali ještě o 7 Km výše, úchvatné divadlo. Pod námi vykresloval protrhanou peřinu z mraků, která byla zbarvena do oranžova a ukazovala nám po kusech krajinu dole. Na nebi byly vidět od obzoru k obzoru čáry od dopraváků, které se rozplývaly do různých obrazců a do toho všeho i ono zapadající slunce za štíty hor. Tak jsme tedy přeletěli Alpy a přiblížili se domů. kolem 8 hodiny jsme přelétli naše hranice a za chvíli na to se objevila na obzoru Pálava a její přehrady. To už jsme věděli, že jsme doma a že za chvilku přistáváme v Brně. Tam jsme také opravdu dosedli za zhruba další půl hodinu a na letišti Brno-Tuřany nás přivítali i ostatní, se kterými jsme svorně pokřtili nová letadla.
Tím tedy skončilo naše putování. Proletěli jsme 5 států Evropy, překonali kolem 2000 Km malými letadly a odnesli si naprosto unikátní zážitky. Na konci svého článku bych chtěl poděkovat Flying Academy za to, že mi umožnili se zúčastnit letu pro jejich nová letadla, Vencovi za jeho salámek a chleba, kterým nás držel při životě, Michalovi za prvotní nabídku a Adamovi za realizaci.