(No Ratings Yet)
Loading...
Druhá část mého vyprávění začíná odletem z prvního tankování na Španělském pobřeží. Pokračovali jsme na sever, ploužili se okolo zbytků středního masivu do nízkých oblastí podél pobřeží, protkaného letovisky a nekonečnými plážemi. Byla to zajímavá podívaná, kterou normální lidé z dopravních letounů neuvidí. Desítky kilometrů hotelů, které byly protkány bazény, bary a parkovišti. Mezi tím pobřežní mola, na kterých bylo pečlivě vyrovnáno vždy několik desítek “pedalin”, které čekaly na plné rozběhnutí sezony. Byla sobota 20. května a počasí bylo nemastné, neslané.
Spodní hranice mraků byla v 1000 stopách, tedy ve 300 metrech a my letěli přesně pod ní. Někdy jsme zahlédli i první lidi, kteří nám zuřivě mávali a běhali po plážích jako malí mravenci. Potom jsme se museli stočit trošku do středozemí, protože jsme oblétali jakousi jadernou elektrárnu a letěli krajinou kombinovanou prudce vystupujícími kopci a nížinou oblastí až k Barceloně. Tam bylo dost prostoru na to, abychom se mohli vzájemně vyfotit a i povětrnostní podmínky přáli tomu, že jsme mohli letadla přiblížit více k sobě. Takto jsme doletěli až na letiště Reus, kde jsme opět tankovali. Reus je již celkem normální, mezinárodní letiště, kde jsme se zdrželi asi hodinku. Díky tamní cisterně jsme měli možnost zjistit, že jedna Cessna sežrala zhruba o 16 litrů více než ta naše (a nebo že by to bylo pilotním uměním Venci? 🙂 ), ale hlavně jsem měl možnost pozorovat starty a přistání dopraváků 20 metrů od dráhy. Viděl jsem splašeného “Follow me” , jak zběsile uhání po dráze vstříc Airbusu, aby mu pak ukázal, že se má otočit jen o pár metrů vedle a mazal zase pryč. Zajímavý byl asi pak akorát odlet, kdy jsme jeli po taxiway na start a za našim prťavým letadlem se majestátně tyčil Boeing. V tu chvíli si člověk říká, jen aby se ten pojízdný panelák nesplašil a nenajel na nás.
Start byl normální a my pokračovali směrem na Francii. Ještě ten večer jsme doletěli do Francouzského města Béziéres se stejnojmenným letištěm. Nebylo veliké, ale bylo to mezinárodní letiště. No a to byl následující kámen úrazu. Přistáli jsme asi tak v 7:30 večer, poslušně zarolovali k benzinové pumpě a Adam se vydal vstříc osudu vyhledat nějakou stálou službu. Jenže ona tam žádná nebyla 🙂 Letiště bylo uzavřené a začínalo až ráno v 8 hodin. Naštěstí potom našel dva Francouze, jenže ti neuměli skoro ani slovo anglicky. Pro ně je jen jejich jazyk a toho se drží zuby nehty. Adam se tedy horko těžko domlouval, zatímco my jsme našli na parkovacím místě krásné ATR-42. Nikdo si nás ani nevšiml, nikdo nám nenadával, takže jsme si ho mohli obhlédnout ze všech stran, nafotit a zapózovat si u něj. Prostě paráda, co více si může mladý pilot přát, na Ruzyni by se nemohl ani přiblížit, tady si nás nikdo nevšímal. Letiště bylo perfektně zadrátované, to se musí nechat, ale my přiletěli, ne přišli a s tím asi nepočítali 🙂 No a nastala zajímavá situace. My nejsme v Schengenské zóně, takže na to, abychom mohli opustit letiště jsme se museli řádně odbavit. No a protože tam nikdo nebyl, nemohli jsme ven. No co, pokrčili jsme rameny, že si postavíme stan u letadel a nějak to přečkáme. Ale ouha, to taky nešlo, takže jsme zůstali na mrtvém bodě. No nakonec to dopadlo dobře, uvěřili nám, že nejsme teroristé, ani nějaké živli a propustili nás z letiště. Jenže do města to bylo 10 Km, takže nezbylo nic jiného, než si zavolat taxíka a odjet do hotelu. Tam nás ubytovali a my šli skoro v 11 na pozdní večeři. Francouzi jsou vůbec zajímavý národ, v první hospodě nás nechali čekat skoro hodinu nad jídelním lístkem, až Michalovi došla trpělivost a dal prvotní impuls k opuštění lokálu. Ve druhé jsme si dali svorně pizzu až na Adama, který se vyžíval v mořských potvůrkách. Nás vyšla pizza s jedním pivem na skoro 13 euro, takže oproti nám poměrně draho 🙂 Pak už jen do postele a zalomit to až do dalšího dne.
V neděli nás probudila mokrá silnice a počasí po dešti. Bylo ale relativně teplo, takže jsme nasedli do letadel a vydali se nahoru, směr Itálie. Ve Francii jsme přelétali vesměs nezajímavou krajinou, kterou na jihu tvořili vinice a malá, zatopená políčka (rýžoviště?). Vesměs šlo až na sever o rovnou krajinu, ale nakonec se nám tahle jednotvárnost vyplatila. Ale k tomu později 🙂 Ve Francii bylo zajímavých jen několik málo lokací a to když jsme prolétali nízkým masivem Francouzských Alp. To bylo opravdu krásné divadlo, kde jsme mohli v přírodě živě vidět meteorologii v praxi. Perfektně bylo vidět, jak se tvoří mraky na úpatí hor, pomalu stoupají podél masivu, aby nakonec spadli jako déšť. Někdy nás řízení letového provozu upozornilo na rogalisty a jiné “létavce” a tak jsme museli dávat pozor, abychom se nepotkali s nějakým rogalem a nebo paraglidem. Občas jsme je viděli, jak hluboko pod námi kopírují terén a hledají termické proudy. Jindy jsme žasli nad tím, jak snad každá rodinka ve středozemí Francie má doma bazén. Pohled ze vzduchu na to byl vskutku zajímavý, když krajina pod námi byla posetá modrými tečkami 🙂 Pomalu jsme přelétli Francii a po nějakém čase se opět vrátili k pobřeží. Minuli jsme slavná letoviska jako Marseille a Saint Tropez a uháněli po pobřeží do Itálie. Ale než jsme se tam dostali, čekalo nás (díky Adamovi?) jedno parádní překvapení…
Ale o tom se dočtete ve třetím dílu tohoto vyprávění 🙂