(1 votes, average: 4.00 out of 5)
Loading...
Dnešní článek se jmenuje “Cessnou 152 z Madridu do Prahy”, protože jsem měl tu možnost zučastnit se přeletu dvou letadel z hlavního města Španělska až do Prahy. Ale všechno hezky popořade,než budu pokračovat, bylo by asi záhodno konečně představit lidi, kteří letěli, takže: Venca Kupec, Adam Bílek, Michal Dvořák a já. Venca je mladý CPL (Obchodní pilot) a nadšenec do létání ze Středních Čech, kterému jsem dělal já druhého pilota. Michal Dvořák je mladý pilot a začínající instruktor ve Flying Academy (www.euro-pilot.com) no a nakonec Adam Bílek.
Naše cesta byla následující:
Quatro Viente – startovní letiště v Madridu
Castellon dl Palma – pobřežní letiště
Reus – malé, mezinárodní letiště ve Španělsku
Béziéres – letiště v jižní Francii, kde jsme nocovali
Janov – Italské letiště
Terst – Severo Italské letiště
Brno – cíl naší cesty
Praha – a poslední letiště, kde se hangárovalo
Vše začalo 19.5.2005, když jsme na Ruzyňském letišti nastoupili do letadla SmartWings B737-500 a odletěli z pochmurných Čech směr slunné Španělsko. Po 2 hodinách letu jsme za malého drncání v turbulencích přistáli na Madridském letišti, kde nás v úmorném vedru čekal týpek, který si říkal Antonio. Antonio byla postavička, která nás provázela celou dobu našeho pobytu a někdy to opravdu stálo za to. Vyzvedli jsme si zavazadla a celá naše skvadra azura vypadla z příletového terminálu. Totálně zpocené a silně přehřáté nás tam čekal Antonio. Ten nás napresoval do svého “reprezentativního” auta a že jedeme zařizovat. Jen poznámka, že výkyv teploty oproti letadlu byl skoro 20 stupňů a zavřené auto to ještě gradovalo je na místě, protože jsem myslel, že v tu chvíli asi proteču sedačkou. Venku bylo kolem 40-ti a v tom jsme zastavili na okraji silnice, kde Adam začal dohadovat s Antoniem detaily obchodu, kam jet teď a kam potom. Nakonec se asi po 20-ti minutách dohodli a odsvištěli jsme do centra Madridu do jeho kanceláře. Ta skýtala naše útočiště po prvních pár hodin, kdy jsme hladoví jak vlci odešli hledat něco k jídlu. Potom se konečně odjelo na letiště Quatro Viente, kde byly naše letadla. Tam na nás čekaly dvě Cessny 152, ještě v barvách Španělska. Pořádně jsme si je prolezli, osahali a čekali, co bude a kdy poletíme. Jenže ouha, na jedné z nich byl vadný karburátor a šimi na kolech, takže se odlet o den odložil. To znamenalo, že jsme dostali celý další den volna v Madridu…
Jako malou kompenzaci za zdržení jsme byli pozváni na opulentní večeři od Antonia. Ten nás vozil hodinu po městě, pak další hodinu hledal místo kam si sednout, až to nakonec vyřešilo jedno ohromné náměstí, kde jsme se konečně zabydleli. Večeře byla naprosto parádní, dali jsme si snad vše, co se dalo sníst, ale já se poučil o jedné zrádnosti 🙂 Španělská Sangria je sice jako limonáda, ale na žízeň by se měla pít jen velmi opatrně, protože se pak můžou začít motat nohy. Antonio byl hostitel, který věděl co je dobré, takže jsme si pojedli kalamáry, rybičky, maso a další pochoutky. Popovídali si o letadlech a o jeho škole. Zajímavé bylo, že nejčastějším výrokem bylo “No problem” a že je vše zařízené. A aby potvrdil svůj španělský původ, hodinové zpoždění nebyl problém. Nakonec jsme zdárně dorazili do hotelu, padli do postele a spali. Sobota byla celá věnována Madridu. Prochodili jsme část historického města, královského paláce, parků a dalšího. Bohužel se stala i nepříjemnost, když Adamovi ukradli peněženku, ale naštěstí bez dokladů. Tak jsme tedy prožili sobotu a večer si dali ještě pivo za 3 Eura, abychom si to Španělsko dobře pamatovali 🙂
Nedělní ráno se neslo v duchu připravovaného odletu. Uklízela se letadla, počítala váha, umývala okna, prolezlo se snad úplně všechno, až nakonec přijela cisterna, natankovala plná křídla a 2 malé Cessny se zhruba v 10 hodin vznesly nad Madrid. Protože já jsme letěl v letadle, které nebylo ve vedení, letěli jsme vlastně celou cestu za Michalovo křídlem v šípové formaci a nebo vedle sebe. Adam letěl s Michalem a byl vybaven GPSkou s podrobnou trasou letu, což bylo pohodlnější, než klasický VFR let. Zhruba 20 minut po startu jsme se zvolna stočili na východ a křídlo na křídle letěli směr Valencie na pobřeží Středozemního moře. Zhruba 3 hodiny jsme se ploužili přes Španělské “Corrdileros”, tedy jejich hory. Nádherný výhled jsem kombinoval s hlídáním kluzáků a rogal na své straně. Pod námi se vinula dálnice ze Zaragozy a na ní malinká auta, která nám nejspíše záviděla, že letíme přímo a netrápí nás tolik zatáčení. Po zhruba třech hodínách letu jsme přistáli na letišti Castellon dela Plana na pobřeží. Bylo to malinkaté letišťátko, bez přistávacích poplatků, dokonale umístěné kousek od pláže. Bylo mírně zataženo a od moře vanul teplý vítr. Natankovali jsme, poděkovali AFISákovi s vysílačkou, který nás odbavoval a opět se vznesli k nízkým mrakům. Tentokráte se naše cesta stočila na sever a kopírovali jsme pobřežní čáru.
Konec první části.