(No Ratings Yet)
Loading...
V březnu roku 2009 mě Honza v jedné hospůdce povídá, že by potřeboval pro jednoho klienta nějaké letadlo na seskoky. Malého vrtuláčka, ať se po něčem podívám. A tak slovo dalo slovo a o 3 měsíce později jsme vybrali krásnou Cessnu 207 v para verzi v Bulharsku a vydali se jí koupit. Tím to celé začalo a můžu říci, že cesta to byla více než zajímavá 🙂
Bulharsko každý zná. Země to není až tak nedosažitelná a Burgas, Varna a Albena jsou oblíbené destinace pro dovolenou. Ale to je jen kousek Bulharska, ten lepší kousek. Já nebyl ani v destinaci u moře, ani ve velké Sofii. Tedy krom příletu 🙂 Já byl na severo-západě země, v městečku jménem Montana. Proč takhle, to jsem se nedopátral, nicméně nejde o USA, ale opravdu o Bulharsko. Tady má malé, soukromé letišťátko firma AVA Sports. Je to ta, která vyrábí velmi pěkné vybavení na Paragliding. No a tam na nás čekalo letadélko. Já letěl jako předvoj linkou o den dopředu, abych prozkoumal terén. Ubytovali mě v jednom z mála “pěkných” hotelů ve městě Montana a šup na letiště. Od té doby mám rád naše silničáře. Silnice Sofia-Montana byla dle jejich měřítek dálnice, dle našich širší okrska, ale dejme tomu. Auto celkem ok, řidičovi jsem nerozumněl ani popel. Zato silnice Montana-Letiště, to už bylo jiné kafčo. Prach, špína, výmoly a dorubané okraje. To je Bulharská silnice. Ale tak to prostě je. Naši hostitelé byli velmi příjemní a tak na nákup došlo nakonec, ale mezitím nás čekalo 5 dní v Bulharském městečku, které jsem v něčem podcenil, v něčem zase hodně přecenil. Montana má 30 000 obyvatel, dle pana Googla. Klasické ruské náměstí se sochou uprostře a hordou cikánů okolo. Doslova. Bulhaři jsou tmavší, to bezesporu, ale takovou koncentraci cikánů jsem ještě neviděl. Nemyslím to zle, nebyli nijak agresivní, ani nic takového jako u nás. Bloumal jsem hlavní třídou sem a tam, kolem obchodů a obchůdků, které byly zásobeny asi tak jako naše mínus 20 let. Coca Colu jsem ale dostal všude, to je pravda. Po 2 nocích jsme zmiznuli z malého hotýlku doprostřed města do jediného 4+ hotelu ve městě. Do ale ještě větší obludy jsme chodili na terasu. Klasická, hnusná sovětská stavba, uprostřed náměstí, nicméně se tam dalo slušně najíst, napít a posedět. Pro Bulhary za neskutečné peníze, pro nás za lidové ceny. Opulentní večeře, kterou jsem nemohl ujíst stála cirka 8 Leva, tedy 4 Eura. S pitím jsem se vešel za celý večer do 15 Leva. Byli jsme jediní turisté z ciziny v okolí a možná i v celém městě. Sice pár místních občas zasedlo také ke stolům, ale styl oblečení a chování ukazovalo na místní “Mafioso”, jak jim kluci říkali. Bylo tam na ně prostě moc draho 🙂
Kapitola sama pro sebe byl noční život. Protože byl červen, bylo vedro i v noci. A to pořádné. Courali jsme noc od noci po místních klubech, které shodou okolností stály za to. Kleopatra dominovala Montaně. Nádherný interiér, perfektní provedení, hezký bar, ale jednu chybu to mělo. Byli jsme tam jediní 🙂 O něco menší kluby byly sice plnější, ale narazili jsme na buďto jazykovou bariéru a nebo na totální nepřístupnost místních dam, případně na zlostné koulení očí místních mladíků. V jednom z klubů jsme si dali svorné Whisku u jendoho stolu a okamžitě kolem nás bylo prázdo a pohledy okolí nesvědčili nic dobrého. Ostatní pili jen pivo z papírových kelímků, někdy i po dvou jedno.
Dorazili jsme na oslavu jejich svátku a tak na náměstí se rozložili židle a na ně místní honorace v desítkách řad. Pod sochou onoho vojáka zase kapela a místní fotbalové mužstvo, které vyhrálo místní přebor. No a ti začali do té kapeli zpívat. Možná umí hrát fotbal, ale neumí zpívat. Mě to bavilo asi proto, že jsem měl tou dobou na slunícku už slušně upito a tak jsem coural mezi lidmi a fotil jejich oslavu. Náš pilot nakonec s letadlem udělal průlet nad městem a vyhátel jim balíček s letáčky, které se stalz okamžitě hitem pro asi milión dětí tam. Byly to pozvánky na místní fotbalové utkání.
Zajímavou věcí bylo, jak se vypořádávají s bouřkou, aneb poručíme větru a dešti. Když se blížil bouřkový mrak, tak se do něj regulérně střílelo raketami s náloží. Prý to rozbilo uvnitř led a ten pak spadl jako voda, namísto prudkých krup. Logiku to má, ale sranda byla, když nám Sofie letové centrum zakázalo starty, protože se bude střílet. To jsem opravdu ještě nezažil. Další oříšek bylo sehnat Avgas benzín, což bylo prakticky nemožné a nebo tak strašlivě drahé, že litr pak vycházel klidně na 100 korun. Proto místní letiště si dováželo Avgas z Polska cisternou přímo do letištních tanků, místní zdroje prý kompletné ovládá jeden kartel a tak není k dispozici. Pro nás ho sehnali a my se po 5-ti dnech vypravili na další dlouhou cestu domů.
Kompletní fotogalerie je zde.