(2 votes, average: 5.00 out of 5)

Loading...

Od léta, kdy jsem dolétal PPL jsem dostal možnost sbírat pomalu, ale jistě zkušenosti, které pro ostřílené piloty možná budou banalitou, ale možná těm, kdo se vydají podobnou cestou budou jako informace k něčemu dobré, proto se zde chci pro všechny podělit o dalším pokračování mojí cesty.

Dnes mám v deníku zápis 80 hodin, což znamená, že barva na piloťáku ještě ani nezaschla, ale už jsem měl možnost prohánět se nebem sám a náležitě jsem si to užil 🙂 . Cessna 172S je mojím mateřským letadlem, na kterém mám nejvíce zkušeností, pak mám C-152, což je její zmenšená verze, na které drtivá většina lidí dodnes absolvuje základ výcviku. PPL jsem bezvýhradně létal na C172 s klasickým kokpitem s IFR vybavením. To je určitě dobré, protože HSI a ADF je výborná pomůcka, stejně jako když jsem létal na VOR a měl DME, které mi ukazovalo přesnou vzdálenost. Pro PPL sice není podmínkou tohle, ale znatelně mi to ulehčilo práci na navigačních letech. Můj první solo let už jako PPL si budu pamatovat navždy – jako ostatně asi každý pilot. Je to jako první jízda tátovo autem po řidičáku. Nicméně jsem si netroufl vzít sebou kohokoliv na palubu. V tomhle by měl mít každý soudnost a dobře odhadnout, kdy si může dovolit pozvat na palubu kamarády, protože je ještě opravdu trubka ve vzduchu a když se rozsekat, tak radši nevzít nikoho sebou. Vození kamarádů a rodinky k PPL prostě patří a srdce každého pilota je potěšeno, když kamarádů ukážete něco, o čem nemají ani tucha a byť je on/ona králem na zemi i v hospodě či klubu, v oblacích jen kouká, co se děje okolo 🙂 .

C172 první let video, natočené mobilem v ruce, takže nic moc kvalita

Letadlo pak samo přímo vybízí k debilitám a hovadinám za letu – nedělejte to. Nikdy se to nevyplatí a instruktor tam pak už nesedí, aby nestandardní situaci vybral. A tak když někdo uvidí na video, že Cessna zvládne sudový výkrut, loop a další věci a piloti je s bravurní přesností zvádají, nikdo z čerstvých pilotů je nezvládne a končí to katastrofou. Já jsem nic takového nezkoušel, ale začal jsem experimentovat s letadlem na mnohem jemnější úrovni. Ostrá zatáčka a náklon 90 stupňů, sestup ‘po křídle’ a další manévry, ale vždy v dostatečné výšce. Také je dobré si odpustit stupidity, jako je lowpass nad krajinou, kamarádovo chatou atd. Zaprvé moderní letadla jsou vidět na radarech i s výškou, protože transponder je neúprosný a jeho vypnutí rozhodně není dobrý nápad, pánové z úřadu pak mohou stejně rychle průkaz odejmou, jako ho vydali.

Když průlet, tak nad letištěm a jedině, pokud o tom TWR/AFIS vědí a povolili ho. A také je dobré udělat průlet, když o tom ví cestující. Stalo se mi na jedné akci, že jsem to řekl do sluchátek, ale zapomněl, že poslední holčina v letadle za mnou sluchátka nemá a netuší, že ten let velmi nízko nad zemí je úmyslný, stejně tak, jako prudké zvednutí čumáku do nebes, následováno přetížením. Histerie v letadle pak není nic příjemného a cestující dožadující se okamžitého zastavení a nejlépe i vytoupení už teprve ne.

C172 GlassCockpit sklesani mezi mraky

Mraky jsou nádherná věc, ale z bezpečné vzdálenosti. Jak horiizontální, tak i vertikální. Není nic romantičtějšího, než bílé chomáčky ve dvou kilometrech spolu se zapadajícím sluncem. Ale stalo se mi, že jsem nad cílové letiště letěl nad mraky a hledal příhodnou a dost velikou ďouru pro proklouznutí na přistání. Mračna byla dost vysoko, letěl jsem kolem 5600 feet, tedy skoro 3 Km a spodní hranice byla 4200 feet. Díru jsem našel, ale po prolétnutí dolů nebylo možné pod mraky pak pokračovat k letišti, protože spodní hranice začala klesat neúměrně nízko k zemi. Jenže jsem za tu dobu samozřejmě ztratil onu díru, kterou jsem prolétl dolů. Nezbylo mi po 15-ti minutách hledání a bloudění prostě prolétnou mraky nahoru nad sebe. Bylo léto, což byl jediný omluvitelný faktor, takže jsem věděl, že mi nehrozí námraza. Nicméně průlet se podobá hustému mléku. A to bez nadsázky. Okamžitě mizí přirozený horizont země a přirozená orientace je kompletně mimo. Zbývají POUZE a jenom přístroje. Vzpomněl jsem si na rčení svého instruktora, který mi vtloukal do hlavy – přistroje mají VŽDY pravdu, ne to co si myslíš, že se s letadlem děje. A je to tak, díky letu klidně můžete být na zádech ve vývrtce a pocitově to nejde poznat. Takže jsem připíchl oči na horizont, sklonoměr, rychlost a prostoupal slabou vrstvu mraků opět do sluníčka.  Tady je dobré ještě zmínit pocit, protože ten se ze stoického klidu změní na práh paniky a to si nedělám srandu. Byl jsem 2,5km nad zemí, neviděl jsem absolutně nic a z klidu, kdy jsem si jednou rukou a dvěma prsty držel knipl se situace změnila v pevný stisk a studený pot po zádech. Opravdu tyhle pocity za to nestojí a být to v zimě, která byla o pár měsíců později, obalil bych se ledem jako sněhulák a měl veliké problémy.

GPS je krásná věc a za ní by měla být Nobellovka. Ale GPS je zrádná věc. Stalo se mi, že jsem si frčel do Severních Čech podle našeho Bendixe, autopilot zapnutý a pohoda v kokpitu. Byl jsem tam sám a užíval si 3Km vysoko krásný pohled na podzimní krajinu a v tom okamžiku byl čas na experimenty. Jeden z nich byl, že jsem zkoumal možnosti GPSky na palubě. Jde o integrovaný systém do letadla, takže nic přenosného. A tak jsem si omylem povytáhl jistící jazýček SD karty s databázemi všeho pro danou GPS a ten ukázkově odpinknul kamsi za zadní sedadla. Odpoutat se a jít ho lovit pochopitelně nepřicházelo v úvahu a tak jsem civěl na samotné letadélko uprostřed černé obrazovky. Vše ostatní zmizelo s onou kartou. Neměl jsem žádné referenční body na displayi a tak přišla k mé hrůze na řadu klasická ICAO mapa. A hned bylo o poznání horší se doplížit na bod určení, protože jsem se samozřejmě vykašlal na nadrillovanou přípravu do mapy – přece se takovou zbytečností nebudeme zabývat v době GPS a kdejaké další ptákoviny. No na Vodochody jsem naštěstí trefil, protože jsem si naladil Neratovický VOR a pak už poznal co a jak. Ale nezanedbávat mapu, ani když už jí nepotřebuju pro pána inspektóra.

To je pro dnešek vše. Budu rád za názory ostatních, pokud budou mít náladu se v diskuzi vyjádřit a příští článek bude o tom kde létám a co jsme vlastně zač, stejně jako se chystám na VFR Night kvalifikaci, což bude zážitek sám o sobě. A také doufám, že to pilotům jako jsem já pomůže, aby nedělali zbytečně stejné blbosti.