počet přečtení :7002
(1 votes, average: 5.00 out of 5)

Loading...

Freddie Aquilar. Znas ho? Pochybuji. Dnesni smer muziky se otocil uplne jinam a pokud rytmus nedosahne urciteho, stejne se opakujiciho tempa, vesmes zacne byt nezajimavy. Potom je druha strana, opozice, kde stoji bassove kytary, bici a obrovsky dav fanousku. Muziku si kazdy vybira dle sveho, kazdemu se libi neco jineho, coz je vice nez dobre. Kdybychom vsichni poslouchali to same, to by byl udes. A tak jsem si v lete roku 2005 sedel ve svem kancliku, obklopen spoustou soucastek z predemnou rozebraneho serveru a tupe koukal na 4 obrazovky pred sebou.

Na jedne se line posunovala linka jedne instalace, na dalsi uz ze zvyku otevrene okno chatu s nekym, koho jsem ani neznal. N adalsi obrazovce primy prenos onoho vydareneho zapasu nasi policie proti ucastnikum CzechTeku, kde byl shodou okolnosti muj kolega no a na posledni mailove okno, ktere cas odcasu piplo, abych vedel ze dorazil dalsi mail. Dalsi otrava, co chce neco vyresit, kdyz je venku 35 ve stinu. Druhy kolega na dovolene, sefstvo v Chorvatsku, sekretarka nejspise na strese, kam se chodila opalovat a okolo me jen 4 steny a stojaty vzduch, kterym cas od casu proletla moucha, ktera kdyz zjistila, ze kabely neokouse, zase chvatne vypadla. Z totalni letargie me probrala az pisnicka, kterou jsem naladil na Brazilskem radiu. Zaujala me rytmem i slovama, byt byla Portugalsky a tedy jsem ji moc nerozumnel. Zalibila se mi natolik, ze jsem zacal koumat, co je zac, ale nedokazal zjistit nic konkretniho, vyjma jmena radia. Zacal zavod s casem, kdy jsem mel cca 3 minuty na to, zjistit co je zac. A tak jsem daval ruzne kombinace slov, ktere jsem odposlouchal do Googlu a hledal a hledal. A nasel. Prave Freddie Aquilar a jeho pisnicka “Child” zapricinila, ze mi na nejvetsim monitoru mi zustal viset jeden odkaz, ktery Google nahodou nasel. Nemam tuseni, jak se mu povedlo se prez pisnicku dostat az na nabidku prace, ale jista agentura nabizela pozici PC Testera v Londyne v Anglii. Uz uz jsem mackal mysitko na zavreni okna, ale nedalo mi to a dal jsem “Odpovedet”. Spise jen tak ze zvedavosti a abych si do sbirky dal dalsi zamitnute misto ale…

72 hodin 36 minut pote jsem sedel v letadle EasyJetu smer Londyn. Sebou kufr, na rameni laptopa, 250 Liber a hlavu plnou dojmu a iluzi. Anglicke Staines me privitalo nejen rozdilnou architekturou, zivotnim stylem, lidmi, ale take praci, na kterou jsme sice pozdeji nadavali, ale poprve v mem zivote byla vice nez dobre placena. Bylo zari roku 2005 a ja se prochazel po Londyne. Obrovske mrakodrapy, ktere v nasich ocich byly jako zelezo-betonovi obri a mezi nimi malicke hospudky, bary a obchody ve Viktorianskem stylu a pak katedraly, mosty a zase dalsi stavba. Metro, ktere svym poctem stanic hrave konkurovalo vem autobusovym a metro stanicim v praze dohromady, vsudepritomni holubi, auta, autobusy, hluk a miliony lidi. To bylo prvni velkomesto v mem zivote, ktere jsem videl. Zadna Praha, ktera se svoji malickosti rovnala vetsimu predmesti, ale opravdove velkomesto. My nezili primo v Londyne, ale v malem mestecku na zapade zvanem Staines, ktere lezelo v 6-te zone, takze prakticky posledni zona Londyna, kam jezdil vlak a autobusy. Nase prace byla rutina, ktera nebyla ani nicim zajimava, ani nicim vylozene odporna. Zajimavejsi bylo mojich 10 kolegu, z nichz 5 se mnou pozdeji sdilelo jeden barak. To, jak vypada barak po 8-mi mesicich bez zenske ruky je kazdemu celkem jasne. Tim se ani nehajim, ale ani nesrazim, nemeli jsme vylozene bordel doma, pouze “organizovany chaos” a o weekendu se nase ubytovaci zarizeni menilo na nejlepsi party misto, ktere jsem kdy zazil. Jak sel cas, meli jsme penize a mohli si dovolit prakticky cokoliv. Nesetrilo se na nakupech, ani na tom, co se ji a co se pije. Ac se v kazde skupine lidi najdou odpadlici, kteri se bavi tim, ze nekomu ublizuji, prakticky vsichni se schazeli dohromady a ten vecer patril jen nam. Kdo kde odpadl nebo zustal nehralo role, nikoho to nezajimalo, slo o to si hlavne uzit.

Cas plynul a prisly Vanoce a dalsi Stedry vecer. Cely svuj dosavadni zivot jsem ho travil s rodinou, ale najednou to neslo, protoze nas proste a jednoduse nepustili domu. A tak jsme pozvali i naseho noveho kamarada Luize. On je z Brazilie a ja jsem drive znal jeho sestrenici Camillu. S Luizem jsme zustali spolu s dalsimi 4-mi kluky do casnych rannich hodin vzhuru a jak jsme dopadli, to se lze podivat ve fotogalerii 🙂 Cas plynul dal a zima se prehoupla v brzke jaro. V Anglii vlastne neni zima tak, jak ji zname z kontinentalni Evropy. Temer neznaji snih a mraz, spise destive pocasi jako u nas na podzim a na jare. No a tak jednoho dne v unoru, kdyz nebylo prez den co delat jsem, jako uz mockrat predtim ockoval kluky o tom, ze poletime do Recka. Jenze ani nevim proc, tentokrate me napadlo, ze to proste udelame. proste se sbalime a poletime za sluncem. A tak jsem zvedl Internetovy telefon a zavolal kamaradce na Rhodos, kterou jsem znal z drivejska. Slovo dalo slovo a bylo nam receno, at priletime na zacatek sezony – tedy v dubnu. To byl brezen roku 2006 a my museli legalne odejit z prace, tedy dat vypoved. Tak jsme vsechno zacali projednavat, planovat a kdyz vyslo najevo, ze to je opravdo mysleno smrtelne vazne, lidi couvli. Zustali jsme 3. Ja, Mirek a Vlada. A od te doby mam dva nejlepsi pratele, kteri se mnou cestovali a nejspise i budou cestovat nadale. Nebudu popisovat ani jednoho z nich, protoze na to nemam opravneni. Pokud nekdo chce, muze se jich preptat sam, zarucene nikoho neodmitnou 🙂 Presel brezen a s nim i nase vypoved v praci. To, ze jsem ji dal tyden po prodlouzeni kontraktu jen dokreslovalo kolorit cele situace, ze jsme parta svoku, kteri se vymikaji “normalnim” lidem. Ale i presto mi nikdo moc nedokazal kontrovat proti tomu, co je vlastne ono “normalni”.

Uprsenou Anglii jsme opustili na den presne posledniho dubna letadlem British Airways smerem do Prahy. Kazdy z nas si vezl vice nez slusnou castku penez a Recko nam lezelo u nohou, protoze nikoho nezajimaly problemy s placenim, my proste leteli za slunickem, morem a novymi zazitky. Letadlo HappqFly s nami trisklo o drahu letiste Diagoras 12.5.2006 a my po probdele noci zamzourali do ranniho slunicka, ktere ale bylo uplne neco jineho, nez co jsme znali. Prijemne hralo i v brzkych rannich hodinach a uzasne modra obloha byla dokreslovana stejne modrym morem. Rhodos nas privital svetlou architekturou a azurovou barvou, ktera uz takova zustala po nasledujicich 6 mesicu. Nas zivot se opet otocil naprosto naruby, protoze Recko je ostrov mladych, slunce, pisku a nocniho zivota. A tak se mlady lvicek dostal z posmurne Anglie a pomalicku se probouzejiciho Ceska do viriciho meta na pobrezi, nezcetnych klubu a zabavy v noci, ktera mela nadherny protiklad v proslunenych plazich, belostnych skalach a nadhernych detailech, ktere clovek predtim nevidi. Recko dostane kazdeho, nikdo neodolal tomu kouzlu, ktere nabizelo. Nemuseli jsme nosit kalhoty, svetry a mikiny, pul roku jsem na sobe nemel ponozky a moje nejlepsi boty byly ty, ktere byly co nejvice otevrene. Nikdo nikam nespechal, nikdo na nikoho nerval, ze neco nedela, vsude panovala temer prirozena klidnost a pomalost. Ono to asi ani jinak neslo, protoze jinak tam lide ani zit neumi. Na Rhodu jsme delali vsichni tri v potapecske skole Waterhoppers, ktera se stala nasim kazdodenim domovem a z niz vzesli nasi pratele, se kterymi jsme zazivali ty nejsilenejsi dobrodruzstvi, ktere si “normalni” clovek neumi ani predstavit…

Rhodos byl nas domov a stale jim castecne je. Vse melo dohru v CR a potom pozdeji v Irsku, ale o zbytku se doctes v pristim clanku 🙂 A co na zaver? Koukni se, jaka jsme byli banda lidi na lodi 🙂