(4 votes, average: 4.00 out of 5)
Loading...
Nápad podívat se do subarktické oblasti autem, to už chce mít v žilách malinko odvahy a nebo alkoholu. My měli obojí a tak jsme k tomu přibalili ještě dávku štěstí a uspořádali jednu z nejkrásnějších cest, kterou jsem zatím absolvoval. Dovolte mi vás pozvat s námi na dlouhou cestu Skandinávií, kterou jsme absolvovali ve dnech 27.6.-12.7.2011 a přiblížit naše pocity, naše zážitky a vůbec nádherné kouzlo severu, kde slunce nazapadlo a kde se čistá příroda odráží v tyrkysově modrém moři a později oceánu. Nordkapp 2011.
Nápad na tuhle cestu vznikl při pivu, když jsme s Petrem a Lenkou dumali, která země, nebo která část Evropy by stála zato, abychom se tam vypravili. Jih máme všichni projetý křížem krážem a tak se náš pohled upnul na sever. Na úplný sever, kam jen se dalo po pevnině dostat. V listopadu roku 2010 dostal finální podobu, našli jsme nejsevernější část Evropského kontinentu – Nordkapp.
Naše cesta začala 27.6.2011, když jsme se celá posádka sešli v Praze, naprosto vrchovatě naložili auto, které se mělo stát na 14 dní naším pojízdným domovem a v 9 ráno vyrazili na první část na sever (nezapomenout na posunování mapky myškou a nebo rozkliknout na větší obrazovku).
První den jsme chtěli dojet až do Švédska, do města Malmo, což se nám také povedlo. Uháněli jsme Německou dálnicí na sever a cesta naposledy ubíhala cirka 150 km/h a za slabých 7 hodin jsme stáli na Německém ostrově Fehman, kde jsme se přetrajektovali do Dánska. Trajektů jezdí tolik, že je to na moři jako u našeho MHD a někdy se ty naše autobusy jen závistivě krčí v koutku. Trajekt nám ušetřil cirka 250 Km Dánskem, což nebyla úspora finanční, ale pro nás časová. Dánskem jsme pak jen prolétli až do Kodaně a po hraničním mostě do švédska/Sverige. Dánsko bylo co jsem mohl vypozorovat nádherně barevné, všude kvetlo spoustu lánů kytek všech nemožných barev, barevné domky a větrné elektrárny a vlastně bych se nedivil, kdyby i Dánové byli trochu přibarvení 🙂 Nicméně, kdo zná Dánky, tak mi dá zapravdu, že jde o skvělé lidi a to mi připomíná, že zde se zlomila naše cesta také v tom, že odtud už populace začala opravdu světlat, což si naše znalecké oči tmavovlasých středoevropanů nenechaly samozřejmě ujít. V tomto duchu jsme našli Malmo. Nádherné příhraniční město a s ním i poslední úplný západ slunce až do konce naší dovolené. Proto jsme blaženě seděli na příbřežním molu a pozorovali svorně rudý obzor, kterak se topí v moři.
Chtěli jsme kombinovat přírodu a kempování, takže jsme prvně šli obhlédnout místní kempoviště. Tady jsem byl hodně překvapen tím, co je u nás kemp a co je kemp ve Švédsku/finsku a Norsku. Našli jsme ohromný areál, kde byly nejen klasické karavanoviště, ale kupodivu velmi útulná zákoutí pro postavení stanu, tedy našeho hangárku, jak jsme ho hned první noc překřtili 🙂 Kempy v celé Skandinávii zavírají VŽDY v 10:00 večer. Potom pápá, sbohem a šáteček, závora zůstane zavřená. Takže se to do kempu musí stihnout se ubytovat před touto hodinou. Druhá věc je: Camping Card – Scandinavia , kterou musíte mít. Zařídili mi ji hned v prvním kempovišti za drobný poplatek 170 SVK. Pak se zaplatí ubytování, které nás, když jsme chtěli jen stanoviště, stálo prakticky celou Skandinávii stejně – 300 SVK/NOK na noc za auto, stan a 4 lidi. To je cirka 1000 Kč. Kemp je ale naprosto boží. Samozřejmostí jsou sprchy, vybavené kuchyně, toalety a to vše v naprosto špiškovém stavu. I v nejzapadlejším Finském kempu to tak bylo, což našince příjemně překvapí po zkušenostech s některými místy, které si říkají kemp u nás.
Opustili jsme Malmo po nakoupení dostatečného množství sýru v tubách, což je Skandinávská specialitka a odfrčeli směr Stockholm. Cesta to byla opravdu dlouhá, protože Švédsko má limit 110 Km/H na dálnici a stojící fotopolicajti jsou opravdu častou záležitostí, proto jsme pokutu nechtěli nikdo riskovat a drželi tempomat na 110. Také se nám nádherně vyčasilo. Čechy jsme opustili v ponurém dni, kdy pršelo a byla zima celé Německo. Rozjasnilo se v Dánsku a vedra přišla ve Švédsku. A když vedra, tak opravdu tropy. Táhlo se s námi dobře 31 stupňů a my jeli přitom na sever 🙂 Dálnice byly monotóní a doporučil bych jen zastávku u obrovského jezera Vattern, v městě Jonkoping a případně příznačná Motala na severní části jezera. Svištěli jsme dál až do Stockholmu.
Stockholm je už opravdu metropole. Čistá, krásná a příjemná, kde lidé jsou prostě vpohodě, přívozníci rádi poradí a architektura připomene, že tady bylo kdysi mocné království. Město jako takové leží na navzájem propojených poloostrovech, kdy prostřední – GamlaStan je sídlem královského paláce a jakýmsi středem všehodění. Ostatní silnice a uličky ho poctivě obíhají po okraji, aby se potkali zase na druhé straně fjordu. My jsme si dali ve Stockholmu nakonec 2 dny, abychom stihli co možná nejvíce z toho nepřeberného množství, které se nám nabízelo. První den jsme prošli Muzeum VASA . Jde o největší loď, kterou v roce 1638 byli Švédi schopni postavit, monumentálnní bitevník, ale mělo to jeden háček. Ujela jen 1500 metrů přístavem a potupně se potopila 🙂 Nicméně je VASA vytažena a konzervována, poté přestavěna jako muzeum, které je impozantní stavbou a rozhodně stojí za to. Druhý den Roman běžel okouknout ještě další muzea a my se tak nějak rozdělili, aby si každý šel po tom, co ho láká. Muzeum přírody, armádní muzeum, lunapark, akvarium, město jako takové – Stockholm by potřeboval týden, ne dva dny, vydalo by to na jednu samostatnou dovolenou.
Opustili jsme ho 3-tí den a ujížděli už při pobřeží Botnického zálivu dále na sever. Dojeli jsme téměř na jeho konec, do malého města Lulea. Tam byl poslední kemp široko daleko a tak jsme vzali zavděk sprchy a stanoviště. Kemp byl opravdu monumentální, skýtajíce ubytování pro cirka 10 000 lidí dle informační tabule. My potřebovali jednu noc a tak jsme se uklidili hezky na konec až k pískovým dunám pod krásné borovice a zahráli si půlnoční Petanque. Slunce zde sice zapadlo, ale už se nesetmělo. Sever nám začal ukazovat svoji náruč tím, že nám dal věčné světlo pro naši dovolenou. Zmizely listnaté stromy jako Lípa, Kaštany, Platan a Jabloně, které jsem okukoval ještě ve Stockholmu a byly nahrazeny borovicemi, smrky a severskou kletí. Stromy se mi zdály dokonce i nižší, než co jsem znal třeba od nás, ale to mohl být jen můj subjektivní dojem. Příroda si naplno užívala krátkého léta a všechno kvetlo. Čím jsme jeli severněji, tím jsme se vraceli do jara. Znovu jsme viděli kvést ty samé kytky, co u nás kvetou o měsíc dříve, mladé králíčky na polích a srnčata, kterým bylo pár týdnů. Stále bylo opravdu horko, až nezvykle i pro nás. Místní si toho ale užívali a pořádali na pláži studeného Baltu různé grilovací orgie a vůbec se chtěli vyřádit, než je zase chytne zima do svých spárů.
Vydali jsme se dále, do hraničního města Tornio. Finsko nás přivítalo mile tím, že se změnilo časové pásmo, takže papa kempe, dneska spíme venku 🙂 Tornio je proslulé tím, že je to to místo, odkud se Lenin vydal vlakem dělat do Ruska revoluci. Má tam na tom nádraží dokonce pamětní destičku. Finský kraj Enontekio, kterým jsme projížděli při hranici se Švédskem už byl kraj nekonečných lesů, bažin a mokra. Ale také nádherných panoramat nekonečné zeleně, sobíků a sobek 🙂 Velkým milníkem pro každého středoevropana bude přibližně městečko Pello. Ani ne svojí historií či architekrurou, ale tím, že kousek od něj prochází Severní Polární Kruh. Je to náležitě turisticky označeno, na jakékoliv silnici se to prostě nedá minout, ale opravdu jsme si to podle GPS ohlídali a mohli si Cimrmanovsky zvolat – Severní Polární Kruh je dobit ! Každý se s tou cedulkou prostě vyfotí, takže i my jsme si udělali památeční photo, které je vidět dole ve fotogalerii.
Nakousl jsem, že sever je rájem pro komáry a k tomuhle bych měl dodatek. Není rájem, je to tak hrozivé, že jsem nic takového nikdy nezažil 🙂 Jeli jsme už krajinou, kde slunce nezapadlo, bylo jedno, jestli jsou 2 hodiny v noci a nebo odpoledne, jen slunce kus popolezlo po obloze a proto je nutné opravdu nepřecenit schopnost řidiče včas si uvědomit, že se prostě občas spát musí. Ve skandinávii platí, že stan je možno postavit minimálne 150m od obydlí a tak, aby nikomu nepřekážel na jednu noc. Já jsem zasněně koukal z okýnka na opravdu krásný les, který nebyl jako ten náš, kdy stromy jsou uměle seřazeny a vše je jakési nepřírodní. Tady byly tisíce hektarů lesa, který byl přírodní. Proto jsme prostě jednou v “noci” zahnuli z dálnice odbočkou do lesíka, že někde najdeme kempoviště a že tam přenocujeme. Jeli jsme asi 10 Km, až cesta začala být pro Alfu prostě nesjízdná a nezbývalo nám než otočit a vydat se zpět. Vše bylo romantické, vše bylo krásné až do chvíle, než jsme vystoupili z auta. To začalo opravdové komáři peklo. Nikdy jsem nezažil takovouhle koncentraci na člověka a náš nejdražší možný repelent naprosto ignorovali i přesto, že na cokoliv ostatního fungoval spíše jako slzný plyn, než repelent. Zamikinovaní, zabalení do čeho šlo jsme nechali Petra otočit auto a nedočkavě také nasedli. Následoval úprk, který byl jsem logickým vyústěním. My jsme byli totiž jediní v okruhu mnoha Km, takže si nás vybralo ne pár komárů, ale asi celá jedna populace toho léta 🙂 Nakonec jsme spali kousek za jednou vesnicí, na odstavném pruhu pro kamiony u silnice, kde bzukavci nebyli a nebo v akceptovatelné míře.
Finsko jsme projeli až na jeho sever, krajina se měnila opravdu už rychle, stromů ubývalo a přibylo hodně křovin, se kterými se pak na hranicích s Norskem zvedly i hory. Přijeli jsme do Norska. Přichystalo nám studené uvítání, že boty, kalhoty a ponožky se staly samozřejmostí a rádi jsme vzpomínali na teplé Švédsko. Přijížděli jsme k prvímu cíli naší cesty. Vítala nás drsná severská krajina s ostrým větrem a neroztátým sněhem na vrcholcích hor okolo nás. Chybělo nám už zase po mnoha stech kilometrech jízdy lesem moře, takže se nám ho teď mělo dostat více než vrchovatě. Přijeli jsme do města Alta, jednoho z nejsevernějších v Evropě. Alta je město uzavřené mezi fjordy, s kopci tyčícími se okolo a je krom silnice a moře nepřístupné. Proto ho kdysi Němci za války zvolili jako kotviště pro slavný Tirpitz. AltenFjord obepíná celé město dokola, jako zatočená smyčka a dává tak možnost vcelku unikátnímu větrnému proudění přes město, kde vítr po většinu roku vane jen jedním směrem. Bylo to první místo, kde jsme si sáhli do Barentsova Moře, které ale teplotou opravdu neoslnilo. 7 stupňů je pro našince nekoupatelné 🙂 Jinak naopak překvapilo nádhernou čistotou a průzračností, bělostnými plážemi a klidem v okolí. Když k tomu přimícháme tyrkysově modrou oblohu, je to až do očí bijící kýč, který je ale naprosto úžasný. Vezl jsem sebou několik artefaktů od lidí, na kterých mi záleželo, ale nemohli tam být se mnou, proto jsem první nechal právě v dunách Alty, kdy malá figurka ráčka byla za 10 minut zasypána a tak tam zůstane asi navždy.
Poslední etapa cesty na sever se blížila a vidina prvního cíle nás dychtivě popoháněla dál. Severní Norské fjordy je divadlo, které se nikdy neokouká. Je to mix té nejazurovější barvy Oceánu, ve kterém se zrcadlý okolní kopce, které se marně snaží ze sebe setřást poslední zbytky sněhu a nechávají je splazit dolů jako po nás teče kapka vody za letního deště. Občas se přes některý fjord přelije mrak, cože tak krásné přírodní divadlo, že na to je i Norská pověst, kterou se mi v jedné vesnici snažil převyprávět jeden místní:
Bůh Odin tak shlíží na nás, to jsou jeho vousy, které vidíš na krajích. On na nás v Asgardu nikdy nezapomněl a my nikdy nezapomene na něho.
Protože jsem si předtím Severskou mytologii nastudoval v rámci možností lajka, tuhle pověst jsem znal, druhá říká, že světlá oblaka jsou přechodem mezi naším světem a Jötunheimem.Projížděli jsme fjordy stále na sever, až jsme po mnoha stech kilometrech kličkování přijeli do místa, které se jmenuje Kirkeporten. Dumali jsme nad tím, jestli opravdu je o nejsevernější kemp na světě, ale asi opravdu jde 🙂 Byli jsme pár Km od cíle, ale museli jsme si odpočinout a tak jsme na pobřeží Severního Ledového oceánu vzali za vděk nádhernou chatku za pakatel 950 NOK za noc. Kemp to byl prvotřídní a chatka opravdu útulná – opět něco fotek bude dole v galerii – kde jsme se psychicky připravovali na zítřejší Nordkapp. Venku už nebyly žádné stromy, na zemi byl jen lišejník, ale v dosti tužší a hrubší podobě, než známe od nás. Jinak nic, jen spoustu vody, převalující se mračna a pár rybářů ve vesničce. Nikdo už tady nežije trvale, vše je uzpůsobeno na letní sezonu. Na těch pár měsíců SubArktického léta, které jsme trefili. Druhý den jsme se vydali na toužebně očekávané završení první poloviny naší cesty – Nordkapp.
Tento výběžek pevninského Norska do Oceánu směrem k pólu je nejsevernější pevninou za Evropu a Asii. Přesahne je jen Kanada svými ostrovy a Grónsko. Ani Aljaška není tak severně, ačkoliv k tomu moc nemá 🙂 Nordkapp je také turisticky velmi lákavá adresa, takže jsme se tam setkali s doslova davem lidí, oproti tomu, co bylo předtím k vidění v jiných místech. Příjezd sám o sobě dají dostatečně dopředu vědět a také si průjezd nechají dobře zaplatit. Je tam podmořský tunel, cca 8 Km a ten je na konci zpoplatněn. Nás to vyšlo nějakých 750 NOK na auto + 4 lidi. Vjezd na Nordkapp je opět zpoplatněn, tentokráte 1350 NOK auto + 4 lidi, takže vcelku drahá sranda, ale zase – kdo by to nedal, když už tam byl, že? Místo samo o sobě je krásné, ale tady poprvé nám nepřálo počasí. Teplota byla malinko nad nulou, byli jsme v mracích a pršelo. Malinká okna na focení u proslulého glóbu bylo otázkou velmi rychlého jednání. Ale i tak se zadařilo. Komplex na Nordkappu skýtá v sobě kino, kapli, muzeum a spoustu obchodů, které si cenově nezavdají s nejdražším butikem u nás. Nordkapp je lépe popsán zde, my tam pobyli celkem asi 5 hodin a počasí nás vyhnalo zase dál. Kousek pod Nordkappem je uprostřed fjordu zasunutá zátoka s naprosto hladkými kameny – břidlicí. Z nich tam každý staví malé věžičky a někdo i věže jako auta. My jsme si zaházeli žabky do moře a nakonec jsem pod jeden skrytý kámen schoval druhou věc a malý štírek tam bude ukrytý nejspíše napořád, na břehu průzračného oceánu, v čisté a kllidné přírodě.
Dokončili jsme jednu etapu našeho putování, první z nich. Nyní nás čekala druhá část dovolené – Lofotské ostrovy a město Tromso. Opět mapka, jak tato část cesty vypadala (opět nezapomenout na posunování mapky myší a nebo rozkliknout do většího okna):
Tromso je nejsevernější univerzitní město na světě. A vůbec má několik prvenství, z nichž ne všechny jsou takto honosné, ale co je hlavní, je to opravdu nádherné místo. Dorazili jsme tam krátce před 10-tou večerní, takže tak tak na ubytování se v kempu a opět vzala za své chatka, protože jsme si prostě po tom stanování rádi užili pohodlí v postelích, než na karimatkách ve stanu. Potom jsme se vydali na trip městem. Roman byl náruživý Geocacher a zasvětil nás do Geocachingu po cestě, kdy jsme nacházeli opravdu hezká místa s ukrytými krabičkami. Mimoto jsem si dal první Cache na Nordkappu, což je hezký start 🙂 Takže jsme courali po městě, které je rozložené na dvou poloostrovech v TromsFjordu a spojeno opravdu majestátním mostem. Fotili jsme si okolní masiv, který stoupá prakticky hned za městem a dokonce bych i něco na zub si dal, ale nedocházelo mi, proč je všude zavřeno. Ono totiž bylo půl druhé ráno 🙂 Opět nás dostalo severské slunce a dokonale zmátlo naše cítění pro čas, kdy jsme si nebyli jisti, kolik vlastně je hodin. Prošli jsme si v klidu celé Tromso a druhý den ráno nakoupili nezbytné suvenýry, bez kterých jsme prostě nemohli přijet domů. Čekala nás cesta do Narviku, který je branou na Lofotské ostrovy.
Lofoty a Vesterály. Říká se jim také perly severu a myslím, že opravdu právem. Snoubí se tady severská krása s Vikingskou mytologií, kdy narážíme na různé pozůstatky a historické místa prakticky pořád. Vesterály jsme nestihli, ale Lofoty jsme projeli celé. Na délku to na mapě nevypadá tak zle, ale už jste někdy jeli fjordy? Ne? U nás je bod A od bodu B vzdálen vzdušnou čarou 100 Km, takže po silnici to bude 120Km. V Norsku je bod A od bodu B vzdálen 100Km, ale po silnici to bude 250 Km. Už došlo? Fjordy jsou neskutečně krásné, ale řídit tam je neskutečně zdlouhavé. Silnice naprosto kopírují celý fjord, takže klidně se stane, že vidím na cílové místo, vzdálené přes vodu cca 20 Km, ale po silnici ještě 180 Km. Opravdu jsem takovhle situace zažil 🙂 Jízda na severu je o klidu a kochání se krajinou, není to o rychlé dopravě jako u nás. Ubytovali jsme se v městečku Svolvær na pobřeží už zase ve stanu a druhý den byl opravdu ve znamení Vikingů. V městě Borg je rekonstruovaná Vikingská vesnice, pojatá jako obrovský skanzen. Opravdu nádherně provedené dílko, kdy okolní příroda doslova ukazuje, jak těžké žití tam tehdy bylo. Lofoty sami o sobě nabízejí stále na co koukat, počínaje horským potůčkem, který stéká téměř z jakékoliv hory, plantážím sušících se ryb na pobřeží, konče zátokami a místama, která jsou jako z pohádek. Představit si tyhle pláže třeba v Řecku, u teplého moře a podnebí, vyhrály by nejednu anketu, ale zase by byly permanentně obsypány turisty. Tahle místa v závětří přímo vybízejí si sednout při odlivu a půlnočním slunci k meditaci, protože okolo je naprostý klid, rackové mají na chvíli hlavu pod křídlem, lidé vesměs spí a moře vlny téměř nedělá. Pak si tyhle chvíle člověk nese sebou k nám a vzpomene si na ně kdykoliv, kdy jen potřebuje na hektickém odpoledni v práci 🙂 Ve fjordu jsem tam zanechal poslední věc, kterou jsem vezl a kdoví, kdo ji najde příště.
Lofoty jsme projeli celé, viděli co bylo možné vidět v rámci tenčící se dovolené a pomalu se chstali na návrat k nám. Vraceli jsme se opět do Švédska, okolo Kiruny a opět okolo města Pitea na jih. Jak jsme za sebou nechávali nádherný sever, svorně jsme se usnesli, že to byla vynikající dovolená, kdy se 4 přátelé na 14 dní vydali do nejsevernějších končin pevninské Evropy, aby viděli něco jiného, než přelidněné Chorvatsko a nebo Španělsko. Příroda nám mnohokráte vrátila drobné nesnáze, které ale doprovázejí každou takovouhle cestu a nechala nás nahlédnout do krás nám neznámích. Určitě jsem tam nebyl naposledy, protože nestačí jeden život tohle vidět celé, natož 14 dní 🙂
Nakonec malá sumarizace, která by se mohla někomu hodit:
Náklady na osobu – 30 000 Kč
Ujeté kilometry – 9350 Km
Dní na cestě – 13 nocí, 14 dní
Počet lidí – 4
Auto – Alfa Romeo 159
A slíbená fotogalerie. Fotky jsem nahrál na svůj profil na Facebook, ale ikdyž nejsme přátelé, jsou volně přístupné zde.
Budu rád za komentáře i za doplnění, rád zodpovím jakékoliv otázky a předem díky za hodnocení 🙂