počet přečtení :27957
(No Ratings Yet)

Loading...

Dlouho jsem chodil v hangáru okolo dvou letadel – Zlín 43 a potom Zlín 526. Na první klasiku “třiačtýru” mě Jirka přeškolil už vloni a nalétal jsem s ní od té doby asi 10 hodin po různých navigacích a poletováním s kamarády, nicméně pořád v hangárů zůstával Zlín 526F, který byl tajemným a těžkým letadlem, které jsem obcházel v hangáru obloukem. Až do minulého weekendu 🙂

Krásné a slunečné počasí, jakoby si vynahrazovalo tu nízkou deku nad polygonem při závodech v květnu, nás vyhnalo vcelku početné množství do hangáru na Vary. A celý hangár hezky ven, teď se bude létat. A tak když se tlačilo do křídel už pátého letadla směrem ven, vytáhla se i “pět dva šestka” OK-ZRD. Hmm, takže se bude i na něm létat…no a co kdybych…a bylo hotovo, dneska to bude tenhle stroj, prostě povinnost 🙂 Rozhodnutí přeškolit se na Z526 bylo pro mě ale trošku něco jiného, než dosavadních 7 typů, které jsem létal. Předně je to ostruha, to ví každý, kdo tohohle trenéra viděl. Já už ostruhu létal na Bellance Decathlonu, takže jsem měl tranzitní typ, ale přecijen jsem byl důrazně upozorněn, že tohle je něco jiného. A taky bylo.

 

První co člověka okamžitě praští do očí po zasunutí se na zadní místo je, že ven není prakticky nic vidět. Tedy, dopředu není nic vidět. Letadlo na zemi stojí na ostruze a kouká čumákem kamsi nahoru. K tomu se dá přičíst to, že solo sedadlo je to zadní, vepředu je instruktorské a je hotovo, jakmile si tam ještě někdo sedne, tak prostě dopředu vidět není nic 🙂 Adam, můj instruktor, po pozemní přípravě při chutném obědu mě varoval, že pojíždět se bude jako jakýsi had, který se doslova “provlní” pojížděčkou, protože jinak se nedá pořádně podívat před sebe. A ono to takhle fakt bylo, kličkoval jsem po pojížděčce jako hádě, abych se mohl podívat jakoby přes křídlo ven a zahlédl, co je to taď předemnou. Je dosti možné, že bych byl stejně schopen stojící Boeing přehlédnout, ale o tom jiná 🙂

Vzlet je prakticky stejný, jako na jiných ostruhách. Nohu proti gyroskopickému efektu vrtule (levou v tomto případě), chvíli počkáme a potlačíme, až se letadlo dá do pohybu, abychom ho postavili jemně na přední kola. No a pak plynule pokračujeme ve vzletu, až do fáze, kdy se odlepíme ze země a stoupáme. To jest ta optimální záležitost 🙂 Mě v první chvíli startu ujelo letadlo naprosto zběsile do prava, protože tady se musí ta noha šlápnout fakt markantně, až jsem to nečekal, protože doteď jsem nemusel nikde tolik nohy šlapat. Po stabilizaci letadla zase na dráze (za přispění Adama) pak tedy vzlet. Z526 vyškolí naprosto ve všem a nenechá si nic líbit. Křidélka pod vítr jsem si samozřejmě nedal a vklídku pokračoval mimo osu dráhy. To si Cessna nedovolila, ta pořád tupě letěla za vrtulí, kdežto tady ani náhodou 🙂

Další co přibylo oproti jinému jsou kola. No jo, zasunovací kola. Takže úkon navíc, na který se fakt nesmí zapomenout, protože brousit břicho po zemi, to je nákladná a zbytečná záležitost. A kola jsou háklivá na rychlosti po dobu vysouvání a zasouvání. Ano, právě po tu dobu, kdy se vyklápí a než se zamknou. Takže to znamená, že se sakra musí ohlídat příslušná rychlost, než je začnu vysouvat. A samozřejmě kola jako taková jsou poměrně účinná aerodynamická brzda, takže se tím trochu mění postup přiblížení k letišti.

Další záludností, kterou jsem doteď znal, ale příliš se na ní nesoustředil od dob plachtění, tak je “kam kulička, tam nožička”. A kulička v zatáčkoměru utíkala a to tak hrozným způsobem, že jsem až koukal, jak moc se musí s ní bojovat nohama. Byl jsem jebán, nesčetněkráte opravován a honil kuličku po dobu letu doprostřed, aby to bylo co nejčistší let, jaký se dá na okruhu zalétnout. Adam měl se mnou trpělivost a tak jsme přehopkali první okruh. Na přistání je to suveréně nejtěžší letadlo, jakým jsem dosud letěl. Nic není pořádně vidět nad zemí, protože už je Zlín natažen a navíc díky ostruze a vůbec konstrukci, má tendenci poskakovat, jakmile není přistání přesné a na tří body – tedy na všechna kola najednou. Pokud to udělám správně, letadlo mě odmění perfektním přistáním a jen se tak bude pohupovat, ale jakmile budu jen trochu křivěji, odskok a vyplavání jsou nasnadě a opravdu si to nenechá líbit.

A tak jsem také poskakoval jako stepní koza po letištní ploše, vyplavával občas asi do 4 metrů a opakoval přistání. Po několika okruhách se mi už dařilo letadlo dovést na přistání tak, jak se má a ze skákání se stávalo hladší a hladší přistávání na trávu, až to bylo už docela fajn.

Přišla poslední úloha a to nouzáky. Byl jsem překvapen, jak 526ka neuvěřitelné krásně klouže. Kam se hrabe Cessna dle mého, tohle letělo mnohem lépe. A tak jsem si musel dobře promýšlet, kam na zem to posadit, aby mi to celé vyšlo a až na poněkolikáté jsem byl úspěšný v tom, že jsem se trefil bez motoru přesně kam jsem potřeboval. Pak mě Adam zanechal v letadle sám a musím říci, že jsem si svá sóla na 526ce užil opravdu hodně.

Tohle letadlo doporučuji každému, kdo si chce vyzkoušet, jaké to je, když se má opravdu létat. 526ka se musí vždy a za každého okamžiku letu řídit, honí se kulička snad i v bezvětří a pořád se opravuje nějaký styl letu, který mi to letadlo podstrkuje. Odměna je v podobě rychlého a nádherného stroje, který nemá obdoby a naučí pilota, co to je doopravdy letět 🙂