Thajsko, země palem, vůní, pralesa a tropického moře

počet přečtení :20093
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Když se řekne Thajsko, co se komu vybaví jako první? Jídlo, které si dáváme na rohu ve stánku, kupodivu hodně lidí si jeho obyvatele plete s Vietnamci a v neposlední řadě si drtivá většina hned po jídle v hlavě představí teplo, sluníčko, palmy a modré moře. No a i my jsme dlouho pokukovali po této zemi v Asii, až nakonec přišlo na realizaci naší další výpravy, která byla rozdělena na 2 části – ostrovní a pevninská. Takže vás zvu se mnou do Asie, do Thajska.

Naše cestovní skupinka se útěšně rozrostla od minulé Kostariky a to na finálních 7 lidí, kteří nastoupili 25.12.2013 do letadla na Ruzyni, aby z něj po mnoha tisících kilometrech a několika přestupech vypadli v Bangkoku. Nevyspalí jsme mžourali na hlavním terminálu letiště Suvarnabhumi, což je jedna z velkých spojek letů do Asie. A fakt je veliký 🙂 My jsme pokračovali ještě na jih a náš letecký spoj byl až do přímořského města Phuket. Vnitrostátní lety po Thajsku a pak blízké lety po Malajsii zprostředkovává hodně dopravců a my si vybrali NokAir. Měli jsme letenky Bangkok->Phuket zakoupeny již v ČR, což také doporučuji, na místě je to poměrně hektické a o dost dražší, než přes internet. Na hodinu a 15 minut let na jih Thajska jsme se museli přesunout na druhé letiště, které se jmenuje Don Mueang a slouží právě pro tyto lety ostatních společností, které jsou na “LowCost” bázi. Vedro, vedro a zase vedro, které dělalo z jeanových kalhot a trička, které jsem měl na let do Thajska, docela utrpení. Bangkok měl v prosinci krásných 30 stupňů a my se museli přesunout Shuttle Busem o cca 40 minut dále. Shuttle bus pendluje mezi letišti a sváží unavené cestovatele jako jsme byli my. Hlavní město Thajska bylo v plánu až na závěr naší cesty, takže k němu se ještě vrátím 🙂

 

Phuket. Pro někoho modla, vrchol cestovatelské nirvány, jak jsem četl různé recenze, pro mě děs. Phuket je ostrov v Andamanském moři, defakto na jihu Thajska, kdy jako růžek na jih se odděluje od hlavní pevniny. Z letiště do pieru (přístavu) je to 40 minut svižného taxíku, který si s předpisy věru hlavu nelámal 🙂 Protože náš transfer na ostrov Phi Phi byl až druhý den, zůstali jsme na večer a noc v letovisku Phuket. Betonové letovisko, obehnané silnicí a pak dálnicí, s ohromnou pláží a tisícihlavým davem. To je pravý Phuket a když k tomu přidám všudypřítomné nejstarší řemeslo na světě, tak to dokresluje kolorit toho, jak to vypadá. Není to špatné, to je prostě Asie a my na to nejsme tak připravení. Přejít silnici se stane dobrodružstvím, kdy kličkujeme mezi desítkami TukTuků a snažíme se přitom nešlápnout do stoky, odpadků a nebo se nechytit do elektrického vedení. Thajci si vůbec s ničím nelámou hlavu a tak najít zamotané kabelové vedení elektriky, s pojistkami visícími na jiném drátu klidně metr nad zemí, tak to není naprosto žádný problém 🙂  Phuket je městem těch, kteří jedou za zábavou, levným pitím, levnými ženami a teplem. Nabídne ohromnou pláž, kde se vždy najde někdo, s kým se dá při západu slunce jít, zaklesnuti do sebe, vstříc novým zážitkům a kde vám opice vybílí tašku na pláži dříve, než stačíme “Phuket” říci. Z přístavu jsme 26.12. odjeli trajektem na ostrov Phi Phi, který se stal na týden a půl naším útočištěm.

 

Ko Phi Phi Don, jak zní plný název tohoto ostrova v Andamanském moři, uprostřed jakéhosi zálivu, mezi distrikty Phuket na západě a Krabi na východě. Cesta tam trvá po moři asi 3,5 hodiny a na konci čeká pak dlouhé molo, ke kterému loď přirazí v přístavu Ton Sai Bay. Po vypotácení se a zaplacení 20 Bahtů vstupní poplatek jsme vpuštěni na půdu ostrova, abychom si konečně na chvíli řekli, že jsme tady 🙂 První odpoledne bylo v domlouvání se na ubytování a tady mám důležitou radu, která zní: AGODA, TripAdvisor a Booking. Tyhle tři servery (.com) a NIC jiného, žádný booking po formuláři přes web, jinak spláčete nad tím, že thajky vám klidně řeknou a zalžou, že tohle není jejich oficiální mail a že zrovna nemají místo. Když jsem jim na mobilu našel jejich vlastní web, pak onen mail, tak sice uznaly, že to jako byl jejich mail, ale že už nefunguje – no prostě bookujte pouze přes výše zmíněné servery, na maily a vše se v Thajsku moc nehraje, ikdyž přijde konfirmační mail,  že vše je rezervováno.

Skupina 7-mi lidí ale byla příliš velkým lákadlem, než aby nás vyhodili pryč a nakonec jsme místečko našli, v příjemném miniletovisku zvaném Gypsy Village, kde úchylně růžové bungalovy se staly příjemným ubytováním,  za cca 450 Kč/osoba na noc. Objevování kouzla ostrovní přírody jsme začali hned druhý den a to výpravou na pláž, která se jmenuje Long Beach. Sám o sobě jich ostrov moc nemá, protože je mrňavý a tak o to více se musí využít ty, co tam jsou. Máme vlastně 4 hlavní: Ton Sai Bay beach v přístavu, Party Beach na druhé straně nejužšího místa ostrova, Long Beach a Lo-Moh-Dee. Poslední dvě zmíněné už jsou docela dál a tak jsme dosti často využívali tzv taxi boat, tedy lodního taxíka. Na ten se vejde až 10 lidí a vcelku svižně s ním mrňavý thajec odsviští kam jen si chodící bílá peněženka bude přát 🙂 Long Beach. Dlouhá pláž, jak má v názvu, tak dostojí tomu, že je fakt dlouhá. Cca 1,8 km bílého písku, který se ve 34 stupních stane poměrně náročným terénem. Naštěstí moře hned vedle nohou pomůže od nejhoršího a tak vlastně se kilometr pocourat v tyrkysové modři, to má něco do sebe. My jsme chodili až skoro na konec Long Beach, kde rostl obří mangrovník a pod ním jsme kempili. V Thajsku jsou lehátka velmi, velmi vzácná a budou spíše u letovisek vyšší cenové skupiny a pouze pro jejich hosty, takže my, co jsme nebydleli v pětikrabové (pětihvězdičkové) rezidenci, tak jsme měli smůlu a obývali pouze naše ručníky. Nicméně to bylo úplně jedno, protože Long Beach na svém konci má místo, které se jmenuje Shark Point (Žraločí Místo) a žraloci tam opravu jsou. Místo na potápění je to vynikající a se šnorchlem jsem tam brázdil sedmadvaceti stupňové vody moře mnoho hodin 🙂 Žraloci na Shark Pointu mají cca 2 metry a prý jsou bíložravci, jak nám tvrdil místní. Nezkoušel jsem to, protože ač se to nezdá, nikdy jsem se nedokázal přiblížit na více, než na nekolik metrů, žralok plave fakt rychle 🙂 Bohužel, když tam přijela vždy po poledni loď, která byla až po střechu nacpaná číňany, které narvali thajci do plovacích vest a naházeli do moře, bylo po jakémkoliv pozorování tropického života. Co se stane s číňanem, když mu na jeho obtloustlý a kulatý obličej (byla jich většina takhle, ta hubená vrstva nemá většinou na to létat do Thajska:) ) zespodu narazíte plovací vestu až pod bradu a uši a hodíte ho z lodi, dobré 2,5 metru do vody? Z číňánka je vřískající bójka, s hlavou zaraženou do polystyrénové výstuže, zuřivě kopající nohama, plácající rukama, plašící cokoliv ve vodě i pod vodou. Prostě jsem se fakt bavil, když jsem pod nimi plaval ve 4 metrech na korálovém útesu a naopak litoval rybky, které jako když by věděly co bude, okamžitě zmizely. Loď je po cca hodině zase vyloví z moře a odjedou se asi někam najíst 🙂 To je Long Beach, kde se dá trávit líné odpoledne pod stromy, plavat na útesu a nebo hrabat něco v písku, případně se zahrabat do písku.

Druhá pláž ostrova, kam jsme zavítali je Lo Moh Dee. Je na druhé straně a k ní už je to cca 1,5km svižné chůze do kopce a z kopce, pokud jdeme z Long Beach, z města je to cca 3 Km chůze džunglí, pokud nechci jít sluncem na pláži. Lo Moh Dee otevírá podivná ohrádka, kterou tam mají místní Rastafariáni, kteří jsou bráni za místní cikány. Nikdo tam nebývá, protože je daleko, nedělají na ní burgery, není tam zmrzlina a ani nic jiného. Je tam ale palmový háj, osamělá pláž a na obou stranách prales. Jediní co tam jsou trvale jsou pávě ti Gypsies, tedy místní cikánstvo. Na pláži si postavili jakýsi podivný domek, který tlučou z dalších a dalších prken stále dál. Žijí free život, jí free jídlo, loví free ryby a jsou free chudí jak kostelní myši, s dírou do země místo záchodu, jen na tropickém ostrově, což je trošku lepší výhra, než ti, co se snaží vest stejný život v Praze 🙂 Lo Moh Dee se mě osobně líbila a chodil jsem na ní rád. Rozbíjel jsem tady kokosáky, lovil krabíky i větší kraby, dají se zde pozorovat mravenci velikosti nula až po dvojnásobek našeho lesního mravenčáka a v džungli sem tam i zahlédnout opice, jak se o něco rvou.

Ton Sai Bay je pláž za přístavem, která není vůbec špatná, ale opravdu jít až za lodě, dál až na kraj pralesa a kopce, který se nad pláží tyčí. Až na pláž vedou různé bungalovy a malé příbytky, masážní lehátka a prostě cokoliv, na čem se dá lenošit, takže najmout si na celý den lehátko se slunečníkem není špatný nápad, protože je to jedno z mála míst na ostrově, kde se to dá. Po Ton Sai se dá také krásně procházet v podvečer, když už je slunce za kopcem a nebo nepaří tolik, cestou jsem ochutnával různé ovoce a sedět se studeným pivem na břehu tropického moře v prosinci, když je 29 stupňů, má to něco do sebe 🙂

Party Beach je poslední z pláží okolo hlavního místa na ostrově a je přímo na protější straně úzké části ostrova. Party Beach dostává svému jménu a večer se to tady vše mění v ohnivou šou, nesčetně tanečních klubů, kde se tisíce mladých lidí sejde v alkoholovém opojení, tancují do nejrůznějších rytmů, kouří od trávy po hašiš, vodnici až po sami sebe, plavou opilí v moři a vůbec každý si všelijak užívá svojí dovolenou. Jít sem má smysl okolo 10-té večer, v tropické noci, která semele každého z nás, se dá stále na co koukat. Jakákoliv naše party, byť je na nejvyhlášenějším Mácháči se může jít směle schovat za nejbližší strom, protože tohle je opravdu něco. Na silvestra v noci zde bylo na jednom místě 12 000 lidí. Tolik nás křičelo “Happy new year 2014” na břehu moře, po kolena ve vodě, s kýblem alkoholu v ruce, když doma si teprve připravovali večeři, za zamrzlým oknem 🙂 Kýbl nás pak provázel i dále. Kýbl je totiž svérázný způsob, jak nalít Skandinávcům do hrdla co nejvíce alkoholu, který ale musí být, kvůli zdejšímu klimatu, ve stavu studeném. Kýbl je prostě plastikový kyblík, jako mají děti na písku, o objemu cca 2,5 litrů. Drinků je nepřeberné množství, nicméně vyzdvihuji moje oblíbené, Jahodové daiquiry. Do mixéru se nandá cca 0,5 kg jahod, půl litru vodky, hromada ledu. To se rozmixuje a kýblík se mezitím “vypolstruje” ještě něčím, co jsem neidentifikoval, ale odhaduji to na jiný druh vodky. Pak se to celé slije a máme velmi dobrý, ledově studený drink, v němž pluje led spolu s jahodami a vodkou a dalšími ingrediencemi, které zapříčiní to, že po jednom kýbli má většinou člověk opravdu dost 🙂

Výlety po ostrově byly většinou doménou individuální, protože ne každý byl vděčný za to, že může pochodovat tropickou džunglí, ve 33 stupních stabilní teploty a vlhkosti prádelního koše, který byl právě vyndán z pračky. Já si to užíval a tak jsem procoural ostrov křížem krážem, kam se jen dalo vlézt v pralese. Jeden cíp ostrova je naprosto nepřístupný, džungle se tam nedá vůbec projít bez speciálního trekingového vybavení, ale na zbytku jižního ostrova jsou v pralese cestičky, po kterých chodí místní domů a nikde nikdo, jen prales, občas thajec a příroda okolo. Zelená hradba je tam do výšky asi 20-ti metrů, skoro skrze ní neprosvítá slunce, krom toho, když jsem šel po mýtinkách a vládne tam horko-mokrý vzduch, který zvyšuje spotřebu vody na cca 1 litr na 1 km chůze. Tady opravdu chce mít značné zásoby vody sebou a můj batoh byl z dobře poloviny zaplněn jen vodou a nepodcenit to, tady se člověk potí mnohokrát více, než jsme zvyklí od nás. Trip po džungli má své kouzlo, kdy objevujete místa, kde se nefotí hordy turistů a přesto je tam krásně , kdy náhodou zkončíte u zdi, která má jak v Jurském parku 3m nahoru a nabádá k prozkoumání, protože se prostě ten kopec zpátky nahoru šplhat nedá. To byla hraniční zeď letoviska naprosto mimo hlavní dění na ostrově, letoviska pro opravdu bohaté, kam jsem neměl lézt a neměl tam co dělat, nicméně stalo se 🙂 Po přelezení zdi jsem přistál na jakési zahradě soukromého bungalovu, kde na mě koukal pár postarších lidí. Já měl na sobě jen kraťasy a batoh se sandálama. Luxusní tropická zahrada hotelových bungalovů, až mi oči přecházely, vedla až na pláž. Soukromou pláž tohoto rezortu. Moje spása, pokud nechci lézt pralesem zpátky a ťapkat půl ostrova do kopce. Tak jo, jdeme na to, projdu jakoby nic na pláž, po ní až ven a pak po silnici až do města. Okolo mě proplouvaly až skoro étericky jakési norské šedesátnice, oblečené v hedvábném čemsi, což jsem později pochopil, že byl župánek na pláž, poslíčci co tam roznášeli čerstvé melouny se zastavovali a zírali na mě no a já si to rázoval k vestibulu hotelu, směrem na pláž .Bonton hotelu nařizoval, že skrz recepci se nesmí jít v sandálech a bez trička. Já měl jen sandály a kraťaso-plavky, totálně zadělané od sestupu v pralese, záda špinavý od bahna, když jsem fotil na stomě mravence, původně světlé sandálstvo se proměnilo v cosi bahnitého, díky hnijícímu podloží džungle a v tomhle jsem kráčel k recepci. Mezi těmi papaláši a sedmihvězdičkáři. Zastavil mě jen jeden týpek a když pochopil, že zpátky na zeď prostě nepolezu, vyhodil mě bez skrupulí vchodem pro odvoz odpadků ven, do jakési uličky pro personál 🙂 Do přístavu jsem došel za další 4 hodiny, ucapkal jsem cca 11 km pralesem a ten den se skvěle bavil. Výletování po ostrově opravdu doporučuji, najdete krásné místa bez lidí a nakonec i s lidmi.

Thajci jsou neskuteční bordeláři a sami si ničí svůj svět. Klasický příklad za všechny. U bungalovů byl odpadkový koš, žlutá popelnice na všechno. Každý tam pečlivě odhazoval platikové flašky od vody, pytlíky, prostě odpad všeho druhu. Netřídí se nic. No a ráno přijde o něco špinavější thajec, než je obvyklé, odvleče tuhle popelnici asi 50m za bungalovy, tam rozdělá oheň z palmových listů a všeho možného a do toho nahází ty plasty. Probudit se s pocitem, že něco vedle chatky hoří a ukrutně smrdí, to je jeden z těch horších zážitků. Kanály leckdy vedou nikam a prostě končí na silnici, proto chůze po okraji města v noci je aromatický zážitek, pro evropana leckdy k nakousnutí. Jídlo mají vesměs vynikající, ale chodili jsme do jedné restaurace a byli opatrní – od jedné jisté doby. Jeden experiment, kdy jsme šli do nové hospůdky na něco thajského, se nám krutě nevyplatil. Otrava jídlem nás uzurpla prakticky všechny. Někoho hůře, někoho skoro vůbec, prostě náhodně rozdané karty, ale užili jsme si to všichni. Vzdálit se na více než 100m od chatky nebylo po jeden den téměř možné a naše preparáty z ČR nezabíraly, až nás z toho ukrutného průjmu zachránil Ercefuryl. Opravdu jsem asi nikdy v životě neměl takovouhle sr… Pak už jsme opět chodili jen do námi ověřené restaurace na prověřená jídla a vše se pomalu vrátilo do normálu 🙂

Náš průvodce po Phi Phi byl můj kamarád z Prahy Alef, který jako profesionální instruktor potápění se postaral i o naše zážitky pod vodou. 3 z nás si udělali za dovolenou na ostrově kompletní potápěčský kurz OWD a já jsem šel na kvalifikovaný ponor. Potápění v tropickém moři je nádherné a tohle opravdu stojí za to vidět a zažít. Výletuje se i na slavnou Maya Bay, kde se před mnoha lety proháněl Leonardo Di Caprio v jeho filmu Pláž, bohužel je toto místo až hystericky okupováno turisty a turistkami, kteří se plaví okolo na jachtách a popjíjejí hojně vše co teče 🙂

 

Ostrov Phi Phi jsme opustili po skoro 2 týdnech, abychom se přesunuli na pevninu, ale tentokráte do distriktu Krabi, města Ao Nang. Transfer je opět okolo 4 hodin plavby a pak z Krabi do Ao Nangu taxíkem cca 30 minut. Ubytovali jsme se ve zděném miniletovisku uprostřed města Ao Nang a kupodivu to bylo velmi hezky umístěných několik pokojů, s výhledem do palem a kamsi do zahradní restaurace, s prozaickým jménem “MeMee Bungalows”. Pevnina skýtá naprosto jiné možnosti vyžití, než ostrov. A je jiná, dle mého hezčí. Ostrov je limitován, nežije tam nic, co se tam neuživí, pobíhají tam zdegenerované kočky, pářící se mezi sebou už desátou generaci a je tam hodně lidí na málo místa. Pevnina je větší a tak se tam nejen vecpe více lidí, ale dají se rozprostřít všude okolo 🙂 Hned v Ao Nangu je pláž, která se jmenuje Tonsai Beach a je přímo na hranici města s mořem, hned za silnicí. Slouží jako přístav malých lodí, tak jako promenáda při západu slunce s ženskou po boku, v různých stádiích opilosti 🙂 Není nic moc, je špinavější a když chce člověk jít po cestě podél pláže, mimo slunce, uslyší asi 300 krát “Masáááááž?”, kdy se thajky a thajci snaží prodat nejdříve masáž a pak sebe. Masáže jsou super, ale musí člověk vědět, kam zajít. Profi masážní salon stojí okolo 300 bahtů, tedy masáž za cca 180 Kč, což je oproti cenám u nás paráda. Nejde tam o nic jiného, než o tu masáž. Většina ostatních míst na masáže – a že jich je opravdu hodně – se po setmění mění v to, že masáž je podružná záležitost a nejdůležitější je, zákazníka uspokojit i jinak. Ceny jsou oproti Evropě naprosto směšné, nicméně nedoporučuji z důvodu jasného – nikdy nevíš, co všechno se dá chytnout.

Z Ao Nangu se dá lodním taxíkem během cca 15-ti muinut dostat na nádhernou pláž jménem Railay Beach, která je to pravé Thajsko. Rozlehlá, na úpatí poměrně vysokých kopců, s krásnou písečnou pláží a dostatečným místem, kde si každý najde to své pod nějakou palmou a nebo pod stromy. Druhou pláží je Anyawee Beach, která je o poznání menší, ale o to hezčí, s možností přebrodit se k ostrůvku v době odlivu, podívat se do jeskyní v útesech a nebo se bohapustě povalovat na písku, s opečenou kukuřicí v ruce, kterou zakoupíte na jedné z loděk, které fungují jako bufet.

Výlety po pevnině skýtají o mnoho více možností a tak jsem si vybral celodenní trip, který obsahoval koupání v minerálních pramenech, modré vodě v pralese, výstup na Tiger temple chrám v džungli a nakonec jízdu na slonech. Klasické turistické záležitosti, nejde se zde jen tak “courat” po okolí a nebo po džungli, opravdu to není ten nejlepší nápad. Celodenní výlet stál 1000 bahtů se vším všudy, včetně jídla, což je velmi dobrá cena, když uvážíme, kolik stojí výlety na Kokořín u nás 🙂 Zastavím se u Tiger Temple. To je chrám, který má dvě části. Vlastní palác, který je monumentální, k tomu tzv. Tiger Cave, tedy Tygří jeskyně se sochami budhů a příjemným chládkem, no a nakonec výstup na View Point. To je strašlivý výšlap na jeden z těch kopců v okolí, který má celkem 1297 schodů různých velikostí. V tropickém horku to byla u mě záležitost 40-ti minut se vybelhat nahoru a opravdu jsem měl dost, nicméně nahoře je monumentální výhled do krajiny a opravdu to stojí za to, tenhle výlet mohu jen doporučit. Vlastní chrám je dole na úpatí, nahoře je jen rozhledna po okolí, nicméně to je to slavné a lidi to dost často pletou.

 

V Ao Nangu jsme byli necelý týden a poslední část dovolené se nesl v přesunu do velkoměsta Bangkoku. Přeletěli jsme opět s NokAirem z letiště Krabi na Don Mueang a ubytovali se v hotelu Prince Palace Bangkok. Pro mě to bylo po skoro 3 týdnech v bungalovech a venkovních ubykacích vcelku zajímavé, protože jen jsme v šortkách došli zničení z taxíku a Bangkokské zácpy do hotelového lobby, hned se první ouniformovaný thajec zlomil v pase a bral nám zavazadla, že on se o ně postará. Pro mě luxusní apartmán o dvou koupelnách, 3 ložnicích a obýváku, za 1300 Kč na osobu na 2 noci, to bylo něco, co jsem si nechal rád líbit. Bangkok sám o sobě a svojí 15-ti milionovou aglomerací je ohromné město. Chudoba se na ulicích snoubí ze snobstvím, nicméně ta první drtivě převládá. Přes den okolo hotelu a centra kde jsme bydleli, vyroste ohromné tržiště s oblečením, kabelkami a vůbec vším, co se dá prodat. A když říkám obrovské, tak naše pražská SAPA se může krčit v koutku jako chudý příbuzný. Po zakoupení všeho možného a nemožného jsme se vypravili na okouknutí slavného centra Bangkoku, tedy Královského paláce. Jde o nádhernou stavbu, na kterou bych ale potřeboval znatelně více času a mnohem méně lidí. Nesmí se tam v kratkých kalhotech, stejně jako v tílku, takže si lze buďto za drahý peníz kalhoty u kolemstojících nabízečů koupit a nebo zapůjčit. Navlečen v dlouhém oblečení se pak člověk kochá ve 33 stupních na plném slunci okolní krásou a peče se ve vlastní šťávě 🙂 Nicméně Královský palác je opravdu působivý a doporučil bych každému se tam podívat.

Závěr dovolené, kdy doma mrzlo, jsem trávil s přáteli u bazénu ve 22-tém patře našeho hotelu, s výhledem na panorama Bangkoku, vyhříváním se na slunci, konzumací langusty a Chang piva a přemýšlel o tom, že to uteklo tak rychle, že jsem se sotva rozkoukal 🙂 Naše domovina nás přivítala zpátky 13.1.2014 ráno.

Poděkování patří i přátelům, kteří se mnou letěli a sdíleli zážitky, takže díky Jakube, Petře, Lenko, Radku, Štěpáne a Zdeňko 🙂

A poslední artikl jsou fotky, proto mé album je ZDE a fotky od Jakuba ZDE

Thajsko 2013/2014

Zanechte komentář