(No Ratings Yet)
Loading...
Po dlouhé době přišlo na pokračování výcviku, kterým se stala doložka létání podle přístrojů IR-SEP. Po dokončení teorie ATPL jsem se do toho vrhl po hlavě 🙂
Výcvik začíná vždy simulátorem. ULT-28 je plně pohyblivý FNTP II výcvikový simulátor pro cvičení létání podle přístrojů. Vychází z konceptu staré Antonov AN-28, ale byl předělán tak, aby odpovídal dnešní době. Kříží se v něm nostalgie modro zelených Ruských kabin spolu s technikou modernějšího zobrazování, kdy to co vidíme před sebou je upravený Flight Simulátor X. Pro potřeby simulace viditelnosti to bohatě dostačuje a vlastní simulátor je hydraulicky poháněný k simulaci pohybů letadla.Snoubí se zde krásné technologie let dávno minulých, kdy VOR radiomaják a frekvence se volí na klasickém přecvakávacím selectoru, ale pro výcvik to absolutně nevadí.
Očekával mě pan Kobrle, který je legenda sama o sobě. Skromný, ale přísný instruktor, který neodpustil vůbec nic. První dosednutí bylo na pravou sedačku, kdy předemnou létal ještě jiný kolega, který si obnovoval IFR. Potácel se v mlze, s bočním vetrem a nárazy na ILS sestupu pro dráhu 24 na Ruzyň. Když dokončil svojí lekci a jak mi připadalo, docela rád simulátor opustil, přišla řada na mě. První seznámení je pro každého stejné – simulátor jako takový a co vlastně mám před sebou. Kde jsou plyny, ovládání vrtulí, jaké jsou rychlostní nastavení pro toto letadlo, kde se co přepíná a volí. Tohle zabere asi půl hodiny prvotního briefingu a pak začne vlastní první lekce.
Nejdříve je to prostý start z dráhy, za svitu slunka a úkol je jednoduchý – leť rovně, dostoupej do 4000 feetů a srovnej do hotizontu. Zatím paráda, podaří se mi odpoutat se od země a relativně stabilizovaným stoupáním dosáhnout požadované výšky. Dobře, tak si vyzkoušej zatáčení. Maximální náklon 20 stupňů pro přístrojové létání, ale my to budeme hrotit trochu více. 10,20,30,50 stupňů a neklesat a nestoupat. Tady už to začne být o dost těžší. Při vyšších náklonech je hodně náročné udržet poletující Vario na nule a spíše připomíná vlnobití. Ale nakonec se mi podařilo při náklonech udržet a vyrovnávat tendence letadla klesat a nebo stoupat.
Výborně, přikročíme k dalšímu úkolu, radiály VOR majáků. Tady připomenu, že je sakra důležité mít našroceno teoreticky co to je u radiálů Outbound/Inbound kurz, jak se to počítá a umět si představit, jak let po radiálu funguje. Nejdříve Ruzyňský VOR. Přílet po radiálu až nad VOR (Inound) a pak pokračování po radiálu dále (Outbound). A držet výšku, neklesat, nestoupat. Pořád dobrý. Podařilo se mi relativně normálně na podruhé se k majáku přiblížit a dokonce i proletět Cone of Confusion a přitom udržet požadovaný kurz. Pozorné oči instruktora čekají, jak žák zareaguje, když VOR indikace začně nad ním poskakovat a jaké bude mít tendence to zkoušet vyrovnávat.
Další úloha je provedení zatáčky a naletění VOR radiálu z nějaké polohy. Doteč jsem byl “posazen” instruktorem rovnou na VOR radiál a jen ho držel. To už je o poznání těžší a důležité je vědět, jak daleko od VORu jsem. Proto přibude DME pro měření vzdálenosti. Čím blíže VORu, tím více bude indikace “poskakovat” a úže reagovat na korekce. Cílem je se naučit dělat plynulé a jemné korekce kurzu, namísto rvaní za řízení a kličkování ve směru. Zatáčky byly tedy relativně zvládnuty a létali jsme asi hodinu na různé radiály různých VORů.
Pak přišlo první posazení na ILS. Magický moment, všichni piloti ví co je ILS a jak ho teoreticky zalétnou, jak se honí ráhna a jak krásně se drží rovina…ano, všichni ví, praxe je úplně jiná 🙂 16 míle na Finále dráhy 24 letiště Ruzyně. Jasný pokyn – “Nevšímej si Glideslope, chci abys držel pouze szměr až nad dráhu a výšku 4000, rozumíš?” Potvrzuji a instruktor spouští simulátor. Seskládám letadlo do přistávací konfigurace (klapky, kola, výkon) a peru se s Localizerem a směrem. Docela se mi to daří. Aby taky ne, mám jasno a bezvětří, nic nenasvědčuje tomu, že by to měl být větší problém. Hrdý sám na sebe se po pauznutí simulátoru otáčím…a prohlížím si toho malého hada na výstupu instruktorského monitoru. “Vidíš? Tady ti lítal kurz sem a tam, odchylky, opravy – dělej je pomaleji, plynuleji.” říká mi pan Kobrle. A tak jdeme na to znovu. 16 míle, start simulace. A znovu a znovu a znovu a zas a znovu. Najdenou mi to jde, držím se krásně v ose, nelítá mi to sem a tam, ale letadlo mě začalo poslouchat, už jsme kamarádi 🙂 Ale instruktor není kamarád a přidává mi Glidu. “Tak a teď na deváté míli začneš klesat. Budeš držet Glideslope. Klesání 2,5 hodnoty na Variu a až Minim, rozumíš?” Rozumím. Jdeme na to. A začlo přituhovat, lovím Glidu, pak Localizer, pak rychlost a vše se matlá dohromady v totálně nestabilizované přiblížení, kdy se dráha předemnou komíhá sem a tam, nahoru a dolu. Zákazníci v letadle, pokud by bylo reálné, už touto dobou spotřebovali veškeré pytlíky na zvracení 🙂 Takže znovu. A znovu a znovu a zase znovu. Postupem času se mi daří správný crosscheck na přístrojích, daří se mi držet sestupovou rovinu, stejně jako směr a rychllost, Vario je opět můj kamarád a letadlo pokojně klesá na dráhu po ukázkové sestupové rovině a noří se ze simulovaných mraků a záblesková světelná řada dokresluje krásný večer…stop. “Tak, a teď si dáme trochu větru”. Tahle věta mě děsí, ale co, už mi to šlo, tak to zkusíme. A vítr mě vrací zase na začátek. Peru se se snosem větru, ladím úhel pro jeho vyrovnání a opět létám sem a tam po Localizeru. “Vítr ti bude směrem k zemi slábnout, počítej s tím” říká mi pan Kobrle. Nepočítám, úplně jsem na to pak zapomněl a když se mi na 9 míli podaří letět správně na Localizeru, správně klesat, najednou jsem opět mimo osu dráhy. Z mraků se tentokráte na minimech nořím naprosto křivě a mimo osu dráhy, takže Go Around a….zpět na 16 míli a znovu. A znovu a znovu a znovu.
Tři hodiny a něco intenzivního simulátoru, který někdy si jen tak vrněl na hydraulických nohách v začátcích mé lekce, aby pak sténal a doslova na mě řval, když jsem se pral na přiblížení s kurzem, sestupovou rovinou a větrem 🙂 Opět se musím obdivovat panu Kobrlemu, který s trpělivostí mentora vysvětluje jak to a ono funguje, jak to letět a stejně tak s přísností sobě vlastní mi říká povely v angličtině co mám dělat a co dělám špatně.
Závěrem bych doporučil následujícíc – umět perfektně VOR, jak se co létá, jak se nalétávají radiály a další. Pak znát opravdu dobře jak pracuje ILS a jak se co provádí. Myslím teoretickou rovinu samozřejmě 🙂
IFR výcvik mě neskutečně baví a to je i hlavní krédo, bez kterého by to asi nešlo. Tohle dělat z povinnosti a ne z lásky k létání, rovná se tortuře. Ale to je na zvážení každého zvlášť.