(No Ratings Yet)
Loading...
Poslední část byla uzavřením simulátorových lekcí, které v mém případě činily 30 hodin. Simulátor ULT-28 se mi stal kamarádem, který mě učil “tahat NDB za ocas”, jak říká pak Kobrle a taktéž dokola procvičovat všechny možné i nemožné druhy přiblížení.
Finále simulátorového výcviku je v duchu špatného počasí do minim, bočních větrů s různou intenzitou a taktéž výpadky různých systémů letadla. Z krásně stabilizovaného přiblížení po ILS se po výpadku horizontu stává boj o udržení letadla v sestupové rovině, po výpadku výškoměru a dalších systémů boj se sklonoměrem, kdy teprvě pilot pochopí, co znamená všechny přístroje využít do poslední možnosti. Iluze jsou díky pohyblivému simulátoru intenzivní záležitostí a bez funkčního horizontu dají člověku notně zapotit, ale i dle sklonoměru se dá opravdu letět IFR, vyzkoušeno na vlastní simulátorovou kůži. V reálu budu moc rád, pokud se mi nikdy tato zkušenost nenaskytne 🙂
Úkony jsou pro někoho naprostou samozřejmostí a pro hodně pilotů odbývanou záležitostí. Nedoporučuji je za žádných okolností odbývat, protože se pak může hravě stát, že budete brousit v nejlepším případě jen břicho letadla o zem, neb chyběly “tři zelené” na kolech, jako se to stalo mě. Jendou mi můj instruktor ku příležitosti přeškolení na Z-526 naučil “Klapky máme kola máme a zbytek už okecáme”, což je primitivní, ale účinná pomůcka pro to nejdůležitější, co je pro přistání potřeba 🙂
Nyní už na živé letadlo, takže příští report už po reálném létání.