počet přečtení :26539

(1 votes, average: 5.00 out of 5)

Loading...
Lidé si o sobě myslí, že jsou středem všehomíra a že již všechno viděli a slyšeli. Žijete v domění, že rodná vesnice či město je obrovský prostor, se kterým se nedá nic měřit? Že let na Africký kontinent do Egypta je ohromná vzdálenost? Letadla letící na obloze jsou ohromné stroje, které letí daleko? Tak mi dovolte všechny vyvést z omylu a pojďme se spolu podívat po tom, co bude opravdu obrovské a přesto stále ještě velmi malé. Podíváme se do Vesmíru na několik největších hvězd, které jsou lidstvu známi. Podíváme se na rudé veleobry, kteří jsou absolutně mimo naše měřítka…

Startovní pozice a naše rodné “depo”:

Začínáme na naší rodné planetě – na Zemi. Naše domovina a krajina, po které se budeme vydávat se jmenuje galaxie Mléčná dráha (Milky Way). Patří do kategorie spirálních galaxií s osmi rameny.
Zde je pohled na naší galaxii tak, jak asi vypadá z vrchu. Naše sluneční soustava se nachází v osmém rameni, přibližně ve 2/3 jeho velikosti od středu galaxie. Naše slunce je jen jednou z přibližně 200 miliard hvězd, které jsou v naší galaxii. Velikost celé Mléčné dráhy je přibližně 25 000 světelných let, tady poměrně daleko z jednoho konce na druhý. Nicméně, tím jsme jen nastínili prostor, ve kterém se budeme pohybovat, protože my se zaměříme na jednotlivé objekty, které jsou trošku menšího vzezření, než je celá galaxie…

Aldebaran

První zastávkou na naší cestě je první z rudých obrů – Aldebaran. Od nás je vzdálen 65 světelných let, takže jsme cestou k němu prolétli několika souhvězdími a dalšími systémy, které nás ale nezajímaly. Čím více jsme se ale přibližovali k Aldebaranu, tím více bylo jasné, že není součástí populární hvězdokupy Hyjády, ale že je jen jejich předvojem, jakýmsi obrovsým strážcem, který je daleko před touho hvězdokupou.

Vlevo je hvězdokupa Hyjády a jakoby v nich je rudý Aldebaran tak, jak je vidíme ze Země. Vpravo je známější hvězdokupa Plejády.

Aldebaran sám je rudý veleobr, tedy hvězda v konečném stádiu svého života. Spálil už veškerý vodík a proto se jeho velikost zvětšila, jak začal spalovat Hélium. Sám svítí 150x více, než naše domovská hvězda Slunce. Jako jediný z rudých obrů dostane poctu návštěvy námi vyrobeného tělesa. Sonda Pioneer 10 k němu dorazí za 2 miliony let, pokud se jí za tu dobu nepostaví do cesty něco jiného 🙂 Před několika roky se zjistilo, že má Aldebaran malého souputníka – hnědého trpaslíka, který okolo něho putuje ve vzdálenosti 240 milionů kilometrů. Přízvisko malý není přesné z našeho měřítka, ale pro Aldebaran ano. Planeta má odhadem velikost a hmotnost přibližne 11 Jupiterů, takže ani tak to není žádný drobek. No a jak my bychom viděli Aldebaran, kdybychom byli blízko? Tak pro porovnání velikosti:

Sám je Aldebaran jednou z nejzářivějších hvězd na obloze a proto ho lze velmi snadno najít a případně pozorovat. Nicméně díky vzdálenosti bude rozeznatelný jen jako svíticí bod na naší obloze, ačkoliv je opravdu krásný a pozorovatelný i pouhým okem. Ze země ho lepším dalekohledem uvidíme takto:

To byl tedy první obr v našem sousedství. Ale pořád ještě neělo o nic výjímečného a to veliké teprve přijde 🙂 A proto se po návratu na zemi vydáváme na další let a naší zastávkou bude:

Rigel

Modrý gigant Rigel je dominantou souhvězdí Oriona. Modrá barva pro nás znamená vysokou povrchovou teplotu, která je přibližně 20 000 stupňů a úctyhodná je i jeho velikost, která je 70 našich sluncí. Spalování vodíku u této hvězdy se blíží ke konci a proto i narostla jeho teplota. Rigel se rozpíná a gravitačně se pomalu ale jistě v hvězdných měřítkách blíží svému konci – výbuchu jako supernova. Cesta nám k němu rychlostí světla trvala 850 let, ale i tak jsme si pořád zaletěli jen k sousedům 🙂 Přesnou vzdálenost se nám ze Země nepodařilo určit, protože je díky svým vlastnostem mimo možnosti měření spektroskopicky. Proto jsme ho my změřili až naším letem. jak jsme se k Rigelu blížili, potvrdilo se to, co se ze Země předpokládalo, totiž že Rigel je Binární systém. Rigel A a Rigel B. Rigel A je meněím bratrem Rigela B a protože je 500x méně jasný, než jeho větší hvězda, ze Země je možné tento systém spatřit až po pozorování dalekohledem s minimálním průměrem kolem 150mm, do té doby nebudeme mít dostatečnou světelnost.
Systém binárních hvězd vypadá přibližně takto:

Rigel svítí jako plynný hypergigant 40 000x více než naše Slunce, takže pobyt v jeho blízkosti je poměrně náročný a nám nedělá příliš dobře. Nicméně velmi dobře jeho svit dělá mlhovině IC 2118, známé také jako “Klobouk čarodějnice” (viz. první obrázek u Rigela), kterou tato obří hvězda pomalu prolétá a kterou prosvětluje. Rigel neleží v mlhovině Orionu, jak mu bylo přisuzováno, ale je vůči zemi ve stejné rovině, nicméně mlhovina Orionu leží teměř ještě jednou tak daleko 🙂

Poletíme ale od Rigela dále a nebudeme muset ani moc daleko. Další naší zastávkou je opět souhvězdí Oriona a bude to jeho mnohem větší obyvatel, hvězda Betelgeuse.

Beteleuse je opět rudý veleobr, ale u něj už se právem používá “Veleobr”, protože velikostí si to maximálně zaslouží. Jeho průměr je dohadnut na necelou 1 miliardu kilometrů. Pro srovnání, kdybychom ho posadili místo našeho Sluníčka, jeho disk by zasahoval až do pásu asteroidů. Takže jak pozemšťané, pořád si myslíme, že jsme něco extra velikého?
Betelgeuse sám je druhou nejsvítivější hvězdou v konstelaci Orionu (ano ano, Rigel ho předehnal se svítivostí 🙂 ) a jeho stáří je odhadnuto na pouhých několik milionů let, což je velmi málo. On jako hvězda tedy vede nevázaný a divoký život, který velmi pravděpodobně skončí jako supernova. Dokonce se lidstvo domívá, že bychom mohli být svědky tohoto hvězdného představení. Nicméně my se to dozvíme až 427 let po tom, co se to stane, protože tolik let k nám jeho světlo poletí. Samotná hvězda je velmi dobře pozorovatelná ze Země a my uvidíme jeho obrázek přibližně takto:

 

 

 

 

 

 

 

 

Hvězda samotná je pravidelně pozorována vědci z celého světa, protože se od roku 1991 začala rapidně smršťovat a do dnes ztratila na objemu přibližně 15%, což při jeho obrovském průměru je vzdálenost 907 Km za hodinu. Tolik se každou hodinu propadne jeho povrch směrem k jádru. To je neklamná předzvěst jeho budoucího výbuchu jako supernovy, což by pro lidstvo bylo nejzářivějším představením na obloze. Svit takového výbuchu by dokonce byl intenzivnější, než svit našeho měsíce. Vědci se shodli, že výbuch by nevyvolal dostatečně veliký záblesk Gamma záření, aby bám to na Zemi mohlo uškodit.
Takže opustíme Betelgeuse a vydáme se k dalšímu gigantu.

Antares

Antares je obrovský. Na naše měřítka bychom mohli tuto hvězdu porovnat následovně. Pokud by byla na místě Slunce, jeho obvod by sahal až k Marsu.

Jeho svítivost je ekvivalentní jako 65 000 Sluncí a je 800x větší než Slunce. Je od nás 600 světelných let daleko, takže už přecijen kousek cesty poletíme, nicméně pořád to máme kousíček. Museli bychom pro něj do souhvězdí Štíra a hledali bychom ho jako 16-tou nejzářivější hvězdu vůbec. Sám obr má také malého souputníka, který byl spozorován. Hvězda, která ho obýhá má velikost 170 Sluncí, nicméně v porovnání je pořád malá. Díky obrovskému světlu z jeho držitele Antarese je vcelku obtížné ho pozorovat, nicméně není to nemožné. Sám o sobě má Antares poměrně malou povrchoovou teplotu, která je kolem 6000 stupňů, což je velmi málo a stejně tak má i velmi malou celkovou hmotnost. Je odhadnuto, že váží 15-18-ti násobek naší sluneční soustavy a to je velmi málo na celkové zhroucení na jeho konci života. Proto se Antares velmi pravděpodobně jednoho dne stane Bílým trpaslíkem. Jako hvězda vede obyčejný a spořádaný život Rudých obrů..

Blížíme se ke konci našeho putování a na předposlední zastávce se vydáme velmi daleko za hranici naší soustavy, dále než jsme dosud byli, abychom navštívili dvojhvězdu vzdálenou 3000 světelných let od nás.

Dvojhvězdu VV Cephei.
Cephei=Cefejda, obří hvězdný systém, kdy jedna hvězda z dvojhvězdy Cephei A je plznný veleobr, jehož průměr je 1900 násobků Sluncí. Neumíte si to představit?

Takto bychom Cefejdu porovnali s naším solárním systémem, pokud by byla umístěna do místa našeho Slunce. Jak je vidět, zahrnula by v sobě i planetu Jupiter. Naše Slunce by bylo jako malá špendlíková hlavička, o naší Zemi nemá smysl vůbec mluvit

Pokud bychom naše SLunce přiblížili k povrchu, vypadalo by to přibližně takto.

Svojí hmotností nijak nevyčnívá, pouze 40x více než slunce a stejně tak ani hmotností. Abychom si ujasnili, jak to tam vypadá, řekli jsme si, že jde o dvojhvězdu. Rudého hypergiganta a malou modrou hvězdu. Ta má velikost pouze 10x našeho Slunce a obíhá okolo svého obrovského pastýře, ze kterého pomalu, ale jistě saje energii. Jeden oběh mu trvá 7430 dní, tedy více než 20 let. Ze Země není možné normálně onoho souputníka spatřit a jeho přítomnost dokazují hlavně gravitační síly a výpočty.
Ze Země můžeme onu Cefejdu vidět přibližně takto:

Rudý obr má 315 000x větší svítivost než naše Slunce a modrá hvězda přibližně 100 000x. To už není ani nám příjemné na pobyt a proto se vydáváme ze souhvězdí Cepheus do vzdáleného vesmíru za největší hvězdou, která byla kdy objevena.

Musíme se vypravit do souhvězdí Psa (Canis Major), abychom tam našli hvězdu Canis Majoris.

Poletíme 5000 světelných let daleko, abychom našli hvězdu, která má 2500x větší průměr, než je naše Slunce. Je to tak veliká hvězda, že světlu by okolo ní trval oběh 8 hodin. Předpokládá se, že průměr disku by v naší Sluneční soustavě sahal až za hranice Marsu a že tato velikost je na samé hranici možností, jakých velikostí lze ve vesmíru dosáhnout. .

Takto by naše Slunce vypadalo v její blízkosti. Canis Majoris žije bouřlivý život rudého obra a velmi rychle spotřebovává palivo, aby se jednoho dne zhroutila. Hvězda sama je zahalena obrovským závojem plynů, které sama ze sebe vyvrhuje a proto není možné přímé pozorování. Nemůžeme se ani přiblížit, protože nejen záření, ale gravitace mocně ovlivňuje vše v dalekém okolí. Mocné výrony plynů není možné překonat a ani se není možné přiblížit k povrchu tohoto obra. Jeho prudký vývoj znamená obrovskou povrchovou činnost a rychle se měnící podmínky v okolí hvězdy. Sama CM se dostává z kategorie M hvězda do klasifikace O. Tedy z rudé hvězdy se stane modrá hvězda. Díky plynům, které sama planeta vyvrhuje, ztrácí každou hodinu tolik hmoty, kolik je ekvivalent 40 Zemí. Zahalila sama sebe do neprostupného mračna, které jí jako závoj bude provázet až do konce jejího života, kdy utvoří okolo Canis Majoris působivé prstence, po jejím zániku.

Tím naše putování končí. Jsme titěrná planeta ve Vesmíru a kdo si myslí, že naše Země je něčím výmečná, tak rozhodně to není velikostí. Neprobíral jsem otázku života na Zemi, ale čistě se zaměřil na porovnání známích veleobrů pro nás.
Možné je, že jsem udělal někde faktografickou chybu a pokud mě na ni někdo upozorní v komentářích, budu vděčny 🙂