Costa Rica 2012, cesta tropickým rájem.

počet přečtení :58143
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Letošní cestu jsme narozdíl od loňské Arktidy chtěli prožít někde více na jihu, více v teple, proto padla volba na Střední Ameriku a konkrétně její zemi, které se právem říká Švýcarsko Latinské Ameriky – Costa Rica.  Tuhle zemi jsme vybrali hlavně kvůli tomu, že v ní mám české kamarádky, které se o nás postaraly jako o vlastní a připravily nám podklad pro nádherných pár týdnů, které jsme strávili v tropickém ráji na pobřežích Karibského moře a Tichého oceánu, spolu s výlety do tropického deštného pralesa a vysokých vulkánů.

Z naší loňské expedice jsme zůstali dva, já a Roman. Naopak se k nám přidal Jakub a doplnil letošní trio kluků, které se vydalo za oceán. Odlet byl naplánován na 12.dubna roku 2012, kdy jsme se také odlepili z pošmourné Ruzyně směr Londýn, Miami a konečně San Jose v Costa Rice.  Nudný a dlouhý let přes oceán je daň za krásu, kterou nám skýtá druhá strana Atlantického oceánu, ohraničená Karibským mořem, kde Costa Rica je jako dělící čára mezi dvěma světovými oceány. Přistáli jsme v necelých 8 hodin večer místního času, který v tuto roční dobu dělá rozdíl mínus 8 hodin oproti ČR. Přirozeně zničení z letadla a dlouhé cesty jsme si vystáli kufr frontu a já šel rozměnit něco dolarů na místní měnu Colones. Nikdy, ale opravdu nikdy nerozměňovat valuty na letišti, pokud to není nezbytně nutné. Kurz je opravdu strašlivý a měl jsem pocit, že každé pohnutí prstu kostaričana za sklem mám tvrdě zaplaceno. Nicméně stále to je menší zlo, než vybrat z bankomatu, protože to je ještě horší.
Kurz pro přepočet je jednoduchý – za 1 korunu dostaneme 25 Colones, takže po kapsách budeme celou dobu dosti neskutečné balíky bankovek a kovových mincí, které si nezavdají rozměrem s naší čokoládovou plaketkou, kterou máme u nás 🙂
San Jose. Jedem milión a třista tisíc kostaričanů z celkového počtu čtyřech miliónů žije v San José, hlavním měste země. Protože kvůli častým zemětřesením nesmí být budovy vyšší než 2 patra, město je neuvěřitelně roztahané do dálky po celém údolí, kdy na jedné straně se tyčí monumentální pohoří s vulkánem Poas a na další straně sopky Irazů, zakončeno na jihu horami Pico Alto. Samo město má průměrnou nadmořskou výšku 1100 metrů a tak se tropické klima stává příjemným pro středoevropana a krásných 24 stupňů je stálých po celý den.  Naše základna byla ve čtvrti Moravia, což nám přišlo jako zajímavý název 🙂 Ujala se nás moje rodinná kamarádka Gabriela, která tam měla i sve 3 dcery, z nichž Natálka a Claudie se nám staly na nějaký čas průvodci po Costa Rice. Druhý den po příletu nás vytáhlo ranní slunce a díky časovému posunu jsme stejně nemohli spát, takže jsme korzovali v okolí baráčku a zkoumali okolí. San Jose samotné působí čistým dojmem, nikde se téměř neválí papírky jako u nás, ale rozdíly jsou tam opravdu patrné na celé čáře. Když jsme se po snídani vydali do centra, naložil nás autobus, který byl vlastně předělaným školním autobusem z USA. Vydával zvuky, které připomínaly řazení rychlostí v notně sešlém sovětském tanku a někdy jsem měl pocit, že se musí za jízdy rozpadnout. Nerozpadal, dovezl nás až do centra a projížděl zajímavými čtvrtěmi jako Guadalupe či Carmen. Kostaričané snad všichni jezdí a nikdo nechodí. A když jezdí, tak opravdu svérázným způsobem. Přejít silnici je adrenalinový zážitek, stejně jako signalizace semaforů, které vydávají zvuky řvoucího papouška a to doslovně 🙂
Díky blízké přítomnosti aktivních vulkánů je San José a přilehlé Cartago jednou za čas zničeno erupcí a začne se znovu, takže domečky jsou na sebe nalepené a někdy jsem si nebyl úplně jist, jestli je to kůlna a nebo ještě obydlí. Ale zase vedle toho jsou vidět i honosné stavby, které mají veliké zahrady a parkují tam naleštěné supersporty. Vše pečlivě až po střechu zamřížováno a obehnáno žiletkovým ostnatým drátem. A když říkám zadrátováno, tak naše zadrátované letiště je slabý odvar, kostaričané jsou nejspíše úchylní na bezpečnost a nebo opravdu co není přivrtané k zemi či za plotem, tak je volně k dispozici. Za nás nemohu nic říci, my máme opravdu jen pozitivní zkušenost, ale o tom až dále 🙂
Proběhli jsme parkem, dali si ovocný koktejl a hlavně s pomocí Gábiny zapůjčili na další 2 týdny auto. Zvažovali jsme dlouho jaké, až to vyhrála Toyota RAV4. Tato volba off-road vozidla se nám opravdu vyplatila, při dalším cestování a to, že měla o něco vyšší spotřebu, se nám bohatě vrátilo. San Jose jsme projeli mnohokráte, ale více ho nijak nezkoumali, není proč, Costa Rica má jiné poklady, než přelidněné hlavní město. A tak jsme ho opustili na náš první výlet do tropické rezervace – Národní park Braulio Carrilo. Ten se nachází severně San Jose a vede k němu poměrně pěkná silnice. Nicméně je to serpentýnová cesta neuvěřitelně prudkými svahy hor, vedená tropickým deštným pralesem. Padali jsme z plošiny kde je San Jose dolů a teplota opravdu narůstala spolu s vlhkostí, kterou jsme do té doby neznali. Brána do parku je poměrně dobře vyznačená, takže od silnice je to kousek. Po zaparkování jsme ihned dostali facku v podobě 32 stupňů celsia a jali se hledat co a jak. Vstupné se platí všude, někde více, někde méně, tady se platí 8 USD na osobu a nebo ekvivalent v Colonech. Čekala nás nádherná túra po deštném pralese s papírovým průvodcem a překrásnými scenériemi. Po deštném pralese se musí jít po cestě a v pevné obuvy. Ta obuv kvůli hadům a hlavně kvůli mravencům. Kdo je zvyklý na naše lesní mravenčáky a připadají mu velcí, tak tady by koukal, co to je velký mravenec. Dálnice, kde nosí tisíce mravenců kousky zelených listů do hnízda, kde s nimi krmí houbu, která v symbióze pak krmí je, těch je tady nespočetně. Červení, černí a i žlutaví mravenci s pořádně velkými kusadly vypadají, jako by šla nějaká demonstrace s transparenty v nekonečném proudu.
Tropický prales má několik variant v Costa Rice, tahle byla ta, která je na úpatí hor, do výšky cca 1200 metrů nad mořem. Jsou v ní ohromné lesní stromy, opředené liánami, čtyřmetrové kapradí jako z Jurského Parku a jakési mě neznámé vodní rostliny s listy o průměru půldruhého metru. Jak jsem říkal, nedá se jít jinudy, než po cestě, prales člověka zastaví sám. Byla by potřeba mačeta a hodně vytrvalosti, protože před člověkem je neprostupná zelená vrstva všeho možného, pod ním půlmetrová vrstva tlejícího listí a rostlin. Prosekávat se tedy pralesem bylo nad naše síly a zvolili jsme upravenou cestičku. Celý trek má několik kilometrů a jde do poměrně ostrého kopce. Když k tomu přidáme teplotu a téměř stoprocentní vlhkost, dostáváme se k pocitu, jako když se u nás někdo pokouší trekovat ve skleníku, kombinovaném s parní saunou 🙂 Ale abych nebyl jen negativistický, mě to ohromně vyhovovalo a teplotu jsem si užíval. Nikoliv už Roman, který je zvyklý spíše na studené a zasněžené hory, nicméně snášel to statečně a absolvoval naprosto vše, co se dalo. V lese jsou vidět krom mravenců i červeno-modří krabíci, kteří hrabou v hlíně díry, zeleno-modří pavouci, kteří číhají v poměrně pevných pavučinách na nějakého hmyzáka a nádherní motýli. Vůbec motýlů mají snad několik desítek druhů a barvami na nich příroda rozhodně nešetřila, stejně jako velikostí. Více než slova řeknou obrázky, na které se podívejte ve fotogalerii pod článkem.

Opustili jsme první prales, se kterým jsme se setkali a mazali zpátky do San Jose, protože hned druhý den nás čekal výlet na park Manuel Antonio. Ten je ze San Jose vzdálen přibližne 3,5 hodiny cesty autem. Na mapě se to nezdá, ale oni se nám hned za městem zvedly poměrně veliké hory, které na svých úbočích mají kávové a banánové plantáže, kde sem tam jsme zahlédli i logo jedné kafespolečnosti. Škrábání se serpentýnami nahoru je neustálé kroucení volantem a pak zase silnice padá dolů k Pacifickému pobřeží. Nádherné vyhlídky na oceán se naskýtají téměř celou cestu a jsou lemovány palmovými plantážemi, kde se pěstují kokosy a ananasy. Pokud se zvolí silnice, která vede přes město Jaco, to nabízí kousek do vnitrozemí asi nejšílenější atrakci mezi tzv. Canopy Tours, tedy cestu v korunách tropického pralesa, skok na laně ala Bungee a to do hloubky necelých 200 metrů. Přes Jaco pokračuje silnice na Kostarickém pobřeží na jih, prodírá se mezi cukrovou třtinou, oázou s palmami a vykácenými místy, kde se pase sem tam něco. Na pobřeží bylo stabilních 32-34 stupňů a to i v noci, kdy teplota neklesla o více, než 4-5 stupňů. Příjemný vítr a vlhko to ale vcelku zdárně kompenzuje, nicméně je to vše subjektivní a někdo holt trpí více 🙂 Tropické slunce při pobřeží už je opravdu nebezpečné a pálí dost, takže kdo je náchylný, tak moc dlouho na přímém opékání nevydržel. Dokodrcali jsme se až do cíle a před námi se otevřela blankytně bílá pláž Playa Espadilla. Nicméně my jsme si zaplatili vstup do parku a to znamenalo zanechat auto na parkovišti, dát snědému “hlídači” nějaký ten Colonek a vydat se ještě na asi 3 Km dlouhou tůru na odlehlou pláž, ke které se jde opět pralesem, kde se pozorují lenochodi, papoušci a opice. Playa Manuel Antonio je nádherný kus tropické přírody, kde je pláž rozdělená poměrně strmou skálou, obehnána kokosovými a jinými palmami a moře je vcelku klidné, s příjemnou teplotou 30 stupňů.  Protože s námi jela i Natálka a Claudie, tak jsme měli o zábavu postaráno v podobě hodu kokosákem po pás ve vodě, protože míček pochopitelně nikdo nevzal. Tady to vypadá jako dobrá nápad, ale on kokos není úplně nejlehčí věc a tak dříve či později, když někdo chytne poměrně rychle letící kilo a půl něco, tak ho může bolet utržený nehet a naražený prst 🙂 Manuel Antonio pláž má ještě jednu zvláštnost. Každou chvíli se tam na pláž vřítí skupina vřískajících opiček, kterým se říká v místním jazyce Carablanca. Černoruká opička s bílou lící, která je vcelku roztomilá, ale zásadně jí lákají jakékoliv blýskavé věci, jako třeba displaye mobilů, foťáky atd. No a on ukořistěný a rozkousnutý Iphone, který pak z pěti metrů ze stromu letí kamsi do džungle, to opravdu zamrzí 🙂
Na plážích se nejlépe leží pod stínem palem, což je asi jedna z nejkýčovějších a nejromantičtějších věcí, které mohou být, nicméně onu romantiku může překazit poměrně rázně spadnuvší kokos. A že to je rána jak polenem do hlavy, to nemusím dodávat, takže je občas dobré se podívat nahoru a okem projet případnou trajektorii dopadu, pak už bude pozdě s hlavou zaraženou do písku dumat nad tím, kde se stala chyba 🙂 Poslední atrakcí na Manuel Antoniu je výšlap na kopec, který je přímo nad hlavní pláží. Cesta má cca 2 Km a za slabou půlhodinku se dá i v žabkách absolvovat. Nahoře je vybetonovaná teraska a opravdu nádherný výhled na záliv a do dálky oceánu. Také zde vedle opiček pobývá značné množství leguánů, kteří mají někdy úctyhodný metr a více na délku. Dá se na ně koukat, jak se hřejí na sluníčku, ale také se dají nachytat, jak se snaží ukrást tu kousek melouna, tady mango, papáju a nebo ananas, který jsme si poctivě nakrájeli 🙂

Další výlet jsme podnikli jen ve třech, když jsme holky zanechali svému osudu v San Jose a vydali jsme se směr asi nejpopulárnější destinace v celé Kostarice – Vulkán Arenal.  Je to aktivní sopka, která chrlí někdy jen kouř – náš případ – a jindy i vcelku obstojné výrony lávy. Jeho homole, která je 1610m vysoká, se tyčí nad krajinou široko daleko, protože okolní nížiny neoplývají jinak ničím zajímavým. Ze San Jose jsme jeli přes ještě jeden vulkán – Poas, kde silnice vyjede do úctyhodných 3500 m nad mořem a pak prudce spadne do nížin v kraji Alajuela. Po této cestě je neminutelný majestátní vodopád, který má přes 90 metrů. U něj jsou všudypřítomní stánkaři a prodejci snad úplně všeho, včetně prachu ze silnice. Nicméně nejsou nijak vtíraví jako Arabové, ale vklidu se usmívají, jako vlastně většina kostaričanů na vesnicích. Odkoupili jsme si kilo jahod a odsvištěli dále. Arenal a jeho okolí má jedno centrum všehodění a to město La Fortuna.  Sem vedou cesty a zde všechno ohledně sopky začíná a končí. V La Fortuně jsme si dali oběd s výhledem na sopouch a tady se projevila povídačka, že Češi se nikde neztratí a všude najdou 🙂 Když jsem si šel dát po kávě ven cigáro, neb se nikde v restauracích nesmí kouřit, slyším vedle sebe nezaměnitelné “Já mám taky hlad..” a tak jsme našli dvě češky, které cestovaly taktéž po Costa Rice. Z prvotního kafíčka se nakonec vyvinulo pokračování naší cesty současně s holkama, které nám naoplátku doporučily ubytování v Uvitě, ale o tom až dále. Ubytovali jsme se v hotelu Los Lagos, který je protkaný bazény, bazénky, přírodními jakkuzi a vše situováno do upravené tropické zahrady. Na noc za apartmán jsme zaplatili cirka 200 USD, což bylo dost, ale zase komfort a luxus, který nám byl dopřán, to se vyrovnává pětihvězdám v letoviscích. Večer se nesl v duchu Cuba Libre, Piňacolády a nočního výletu k Arenálu, kde jsme sice neviděli absolutně nic krom megasvětlušek, vybavených halogenovým zadkem, ale zato jsme jeli téměř nesjízdnou cestou a náš offroad nám asi v duchu děkoval 🙂

Druhý den jsme se už vydali do nitra parku Arenal, který je na druhé straně hory a opět se zde zaplatí 10 USD vstup na osobu a nějaké drobné za parkování. Park sám o sobě je ohromný a rozlohou má na mnoho hodin chození. My jsme si vybrali cestu na lávová pole z roku 1992, kdy vulkán byl opravdu aktivní. Cesta jde skrze třímetrové pole cukrové třtiny, kde sem tam se vyskytl Fíkus, který měl neuvěřitelné rozměry, oproti našim, pokojovým verzím. Cesta je defakto prosekána třtinou a vede pak do deštného pralesa, kde sem tam je malé písečné pole s upozorněním, že dále už se opravdu chodit mimo cestu nesmí, protože je vysoké riziko vulkanické aktivity. Ono to už ani dál nešlo s naším vybavením, protože cesta prostě neexistovala a prorvat se pichlavým pralesem je zhola nemožné, pokud člověk není vyznavačem nějaké sado maso praktiky. Prales zastíní na dlouhou dobu výhled kamkoliv, ale o to příjemnější je pak výlez po kamenných schodech, vytesaných přímo do lávového pole. Ocitnete se na planině, která ještě nestihla zarůst stromy a jiným porostem, kde hopkaje po obrovských šutrech se dostaneme až na poslední vyhlídku vůbec nejblíže sopce, kam se dá dostat. Obrovská cedule s varováním, že dál opravdu ne, uzavírá spolu s placatými kameny nádherný výhled přímo na úpatí Arenálu. Když byl chvíli klid v poledním slunci, obrovské kobylo-sarančata si dala siestu ve vrzání, ptáci přestali na chvíli ječet, tak bylo slyšet, jak vulkán vyhazuje z jícnu kameny. Shora se po úbočí valily šutry někdy veliké jako osobní auto či dodávka a s třeskotem se rozbíjely o ostatní. To bylo zřetelně slyšet na více než 3 km daleko. To je také jeden z hlavních důvodů, proč světoznámí průvodce Lonely Planet komentuje cestu následovně: “Don’t even think about climbing Arenal.” tedy v překladu: Ať vás ani  nenapadne šplhat na Arenál. Dostat tímhle kamenem by znamenalo, že na zemi zbude jen mastný flek a nebude ani co sbírat. Druhá věc je, že na sopouchu dochází k výronům opravdu horkých plynů a tak se klidně může stát, že šlápnu na šutr na zemi, který bude rozpálený na 500 stupňů. Příjemné to zpestření dovolené, že? No a v neposlední řadě je to vlastní sopka, která je aktivní, takže šplhat na vulkán by mohl jen šílenec. Ačkoliv i tací se najdou a tak v roce 2008 šplhal “průvodce” s třemi dalšími lidmi na sopku a našel si je Pyroklastický proud. Zachránili se všichni, ale dva nakonec těžkým popáleninám podlehli později v nemocnici. Rozhled v okolí je ale naprosto úchvatný a meditovat chvíli na jednom z plochých kamenů, čelem k vulkánu a s ohromným jezerem za zády, to je naprosto nezapomenutelný zážitek. Cesta zpátky byla stejně “příjemná” ve vlhkém klimatu a tak jsme s klukama vzali za vděk možnost, namazat si třísla obyčejnou českou indulunou, což mohu jen doporučit, protože tam se zapotí opravdu každý 🙂

Z Arenálu jsme po regeneraci v San Jose zvolili jako další cestu Karibské pobřeží a to přímo u Panamských hranic – město Cahuita. Cesta vede dlouho při pobřeží karibského moře, které je jiné, než Tichý oceán. Lidé jsou převážně mulati a v přístavu Puerto Limón je dokonce i vlastní nářečí, kdy jde o jakýsi mix angličtiny se španělštinou, kterému je opravdu špatně rozumnět. Limón má zajímavé domečky, které kopírují spíše styl Haiti a nebo Kubánské provenience a tak to jde celé pobřeží až do Cahuiti. Je to líné, malé městečko, kde turisté prakticky nejsou, kde kočky a lenochodi na stromech dávají dobrou noc, kde voda je stejná samozřejmost v hospodě jako kokain a nebo jakákoliv jiná droga. Místní jsou buďto mulati a kostaričané a nebo lidé z nejrozmanitějších koutů světa, kteří jednou přijeli třeba na dovolenou, ale už nikdy neodjeli domů. Všude je markantní vliv rastafariánské kultůry, kdy houpavé rytmy znějí odevšad, stejně jako téměř každý má v ruce ubalené cigáro s marihuanou. Nikomu to nevadí, každý to bere jako samozřejmost. Ubytovali jsme se v apartmánu asi 20m od moře a velmi příjemné paní domácí nám pohostinsky ukázaly jak vypadá karibská kuchyně. Celý rezort, skýtající asi 3 hektary, byl jen náš, nikdo jiný tam nebyl a náležitě jsme si toho užívali. Dvě pláže v Cahuitě se jmenují Playa Negro a Playa Blanca. Odděluje je jen malý proužek pralesa, ale přesto jsou naprosto rozdílné. Playa Blanca – jak již název napovídá, tak má blankytně bílý písek, který je jemný jako mouka a hrabání v něm asi může vyvolat závislost, protože jsme se na pláži byli schopni zahrabávat a vyhrabávat jak malí kluci, hrabat hrady a válet se naprosto nepřístojně po večerech v teplém karibiku. Playa Negro má hrubší a temně černý písek, který barví vodu zdánlivě do temně ocelového nádechu a je rozrýpán desítkami děr pro krabíky, kteří sprintují pryč, jakmile uvidí kohokoliv většího, než jsou oni sami.
Večer jsme po řádném vykoupání vyrazili do města na nějaký ten drink. Výborné Daiquiri z jahod, do kterého se nalije pravý karibský rum, u toho se dá zakoupit doutník a prostě sedět na venkovním pátiu nějaké klubo-restaurace, s domácí pizzou k tomu. Úžasná atmosféra, která je dokreslena barevně odděnými rastafariány, kdy jim dredy zakrývají majoritní část zad a oni nenuceně nabízí všelijaké výrobky, které za den udělali z různých blbinek z okolí, z moře, z lesa a z pláží. To je karibik a Cahuita, klidné místo pro relax, které asi dostane každého, byť si to nechce hned připustit 🙂
Po vyhřátém pobřeží nás čekala výprava jiného rázu a to na nejvyšší vulkán v Kostarice – sopka Irazů. Sopka, která naposledy soptila v roce 1964 a smetla přitom z povrchu země půl města Cartago, které je těsným sousedem San Jose. Je vysoká téměř 4 kilometry a jde o stratovulkán. Cesta tam vede po strmém úbočí a kroutí se jako had do dálky, šplhá polemi nahoru a na konci čeká ve výšce 3350m brána do NP Irazů. Opět zaplatíme 8 USD na osobu a parkovné a jdeme na obchůzku. GPS nám na okraji kráteru Principál, což je nevětší kráter tam, ukazuje 3650 m a díky tlakové níži v tu dobu, kdy jsme tam byli my, tak je to opravdu znát. Je možné se projít po sirném poli v druhém kráteru, který je veliký, odhaduji cirka 500m na šířku. Vedle něj je naučná stezka po úpatí Principálu, který je značně hluboký a dole je blankytně modré jezírko, které ale na koupání moc nebude, díky neskutečnému obsahu síry. Poměrně citelné bylo i ochlazení a to na 10 stupňů nad nulou, takže skorozimní oblečení opravdu sebou, včetně pevných bot a bundy. Kostarická škola, která se sem vydala, tak na sebe dokonce k našemu pobavení nasoukala rukavice a něco na způsob beranic 🙂 Rozhled z Irazů je naprosto úchvatný a je vidět opravdu daleko, kdy člověk má mraky pod sebou jako z letadla. My to štěstí neměli a tak nám sopka dopřála jen krátké podívání na krajinu a natrvalo se zahalila do mraků. Dali jsme si kávu v místním kiosku, aby se mi přestala motat hlava vlivem nízkého tlaku a tu mi s gustem vypil Psoun, kterých je tam plno 🙂 Vlezou si klidně do odpadkového koše, slupnou odložené sušenky a sezobnou co zbylo ze svačiny. Rozhodně jedno z krásných míst Kostariky, které není dobré vynechat 🙂
Opět jsme k sobě na další výlet přibrali Natálku a Claudiii a vyrazili do Watefall gardens, na úpatí vulkánu Poas. Je to tropická rezervace, která si prostředím nezavdá s Jurským parkem, kde chovají prakticky všechna zvířata a rostliny Kostariky. Protože je trochu výše, tak je obklopen tzv. Mlžným Pralesem. Biotopem, který je trochu jiný, než tropický deštný prales. Hlavní je tam až neuvěřitelná vlhkost. V lese jakoby se všudě převalovala mlha a drobné kapičky vody jsou asi úplně všude. Celý park je zasazen terasovitě na úbočí jednoho kopce naproti vulkánu, takže nebýt mraků, výhled by byl dokonalý 🙂 Zde je možné najít i dovezené rostliny, jako například kapradí (Fern), které je z Nového Zelandu, má téměř 4 metry na výšku a řadí se k nejstarším rostlinám planety. Obří lopuchové listy, s metrem a půl v průměru a hlavně otevřené voliéry s ptáky, motýly a kolibříky. První co uchvátí je voliéra s tukany. Tyto úžasně barevní ptáci se nechají krmit, sedí i občas na ruce a když má člověk zajímavé přesky od batohu, tak je s gustem začnou lovit 🙂 Dále je voliéra s mě neznámými druhy kostarického ptactva a nakonec ohromný dóm s motýly. Létalo jich tam prý pár desítek tisíc, což nedokáži odhadnout, tak cituji popisek 🙂 Obrovští modří motýlové se nechají nalákat na kus pomeranče do ruky a sosají jako o život 🙂 Pak v pařníku, jak jsme pojmenovali jakýsi skleník, se dají spatřit pestrobarevné šípové žabky. Naopak venku v příjemné zahradní atmosféře se prohánějí kolibříci a obsypávají malá napajedla s nektarem.  To je Waterfall Gardens, pestrá Zoo přímo v srdci Kostariky 🙂

Čekala nás poslední cesta, kterou jsme předem neměli naplánovanou a vyplynula právě ze setkání se dvěma Češkami v La Fortuně. Návrh byl, abychom se za nimi podívali do města Uvita na Pacifickém pobřeží. Cesta nám sem trvala skoro pět hodin, protože se místo nachází téměř u Panamských hranic, obehnáno kopci, které se zvedají jen pár set metrů od pobřeží a je uzavřeno v deštném pralese. Holky nás seznámily s Pepou, což byl původem emigrant z roku 1968, kdy odešel jako inženýr do Kanady a poté na posledních 15 let do Costa Rici. Ani jsem se mu nedivil, místo to bylo opravdu úžasné. Pepa nás přijal do soukromého rezortíku, který skýtal cca 8 pokojů, soukromý bazén a jakési zahradní posezení, kde nám společnost dělaly jeho kočky. K moři to sice bylo dále, ale zato nám díky znalosti míst ukázal pláže, ze kterých oči přecházely. První den po poledni jsme se vydali na obhlídku jeskyní, která prorvala voda z oceánu do skal a kterými se v době odlivu dalo perfektně projít. Prosvítající slunce skrze díru ve skále, kdy vevnitř se tříštily vlny o stěny a pak i o nás, to je opravdu perfektní záležitost. Na břehu jsme nalovili kokosové ořechy a jali se je dobývat. Není to tak jednoduché, jak se zdá a bouchání o skálu nebere konce 🙂 Nakonec nás ale odměnila sladká dužina a čerstvé kokosové mléko, které prostě rovnou ze stromu chutná jinak. Večery při konstantní teplotě 32 stupňů se trávily v podobě Cuba Libre, piva a cachtání se v bazénu, abychom pak druhý den vyrazili opět s průvodcem Pepou do hor, na asi jednu z nejlepších ryb, kterou jsme kdy měli. Nejen, že jí vylovili a hned šla na pánev, kdokoliv měl chuť, mohl si jí jít ulovit klidně sám. To celé v hospůdce zasazené v horách, s výhledem na deštný prales, kousek od Uvity. Po obědě nás čekalo ještě jedno překvapení. Nechali jsme auta u cesty a vydali se všichni do pralesa, po jakési provizorní cestě. Po chvíli se před námi otevřela panoráma vodopádu, který padal ze skály dolů do nádherného jezírka, uprostřed deštného pralesa. Voda byla chladnější a úžasně příjemná, po oceánu, který měl 30 stupňů. Říčka pak pokračovala v meandrech pralesem a tvořila přírodní minivodopádky, která chladily a masírovaly záda, stejně jako jezírko skýtalo útulek mnoha živočichům jako vodní pavouci, kteří roztaženi seděli na skále nad ním a lovili velké tiplice, které létaly výše nad hladinou. Poslední den jsme se vydali na Playa Arco, pláž, která je mimo odliv nepřístupná. Odjeli jsme autem asi 15km pod Uvitu a pak se vydali po pobřeží směrem dle mapy, kde jsme našli pláž, nad kterou čněl kolmý útes do výšky cca 50m, na kterém byl prales. Nepřístupné z venku, jsme si sami užívali luxusní koupání, malý vodopádek ze skály, rozbíjení kokosů, kreslení do písku a vůbec tropického slunce a krajiny okolo.

Kostarika si podmaní každého, protože i ti nejzatvrzelejší si zde najdou nějaké místo, které je uchvátí. My tam byli 2 týdny, kdy jsme si splnili své sny o tropickém ráji, vyhřáli se na sluníčku a svorně se shodli, že jsme vlastně neviděli téměř nic 🙂 Určitě se tam chci jednou vrátit a zase vidět něco nového, pít opět jejich specifický rum, koupat se v Tichém oceánu a dobývat se do kokosu na pláži, který jsem si před chvílí pracně sundal ze stromu a nebo ukradl na zemi krabům….

Pro všechny jsou ZDE fotografie z naší cesty a budu rád za komentáře pod článkem, případně na jakékoliv dotazy 🙂

8 thoughts on “Costa Rica 2012, cesta tropickým rájem.”

  1. Zdravim, diky za povidani o Kostarice, je toho po internetu celkem malo, porad hledam nejake info. Do Kostariky se chystames manzelem v prosinci na mesic a pul, zajimalo by me, jaka je infrastruktura? Vim, ze jste meli pronajate auto, my bohuzel nejsme ridici, takze budeme odkazani na autobusy. Vsiml sis treba, ze turisti cestuji po Kostarice i busem nebo jsi to vubec neregistroval?
    Diky za pripadne info a mej se pekne.
    Marketa

  2. Ahoj Markéto

    díky za ohlas, jsem rád, že to někomu pomohlo 🙂

    Nicméně, po celé Kostarice jezdí docela slušně autobusy, takže se všude dostaneš. Ty dvě holčiny, co tam byly s námi, tak jezdili převážně busmo. Koupili si jakýsi týdení lístek, který platil pak na všechny linky po celé Kostarice a kdykoliv jsi je mohla využít. Office pro tyhle busy byl přímo na letišti v San Jose a nebo potom v turistických centrech dole ve městě, nabízeli nám to taky.
    Sice busíky nejezdily úplně všude, ale na hlavní destinace a do téměř všech měst se dostaneš, nicméně je to asi docela záživné cestování,a le to mám jen z vyprávění od holek 🙂

    Tak hodně štěstí a pak se poděl, jaké to bylo 🙂 A pokud bys měla o nějaký kontakt tam zájem, dej vědět.

  3. Děkuji za nádherné povídání a ještě krásnější až neskutečné fotky. Všechny mě okouzlily a nadchly pro cestování.
    Jste dobří, že se podělíte o zážitky z cest.
    Díky a přeji spoustu nádherných cestovatelských zážitků
    Lenka

  4. Konečně to někdo na netu tak pěkně popsal.Stále jsem hledala a teď mám ucelenějí představu.Chystám se tam s kamarádkou teď v lednu. Nemáme zatím zajištěné ubytování. Ve výprodeji jsme si sice koupili starší vydání lonely planet, ale moc se tam o ubytování nepíše. Můžete nám poradit alespoň se začátkem naší cesty v San José v jaké části je dobré se ubytovat? Taky chceme vidět banánovéplantáže, koupat se tam, kde jsou krásné pláže, ale ne moc vln a větru:-)-poradíte nám? Umíme španělsky i anglicky, ale i tak, nechcete tam letět s námi a vrátit se tam i v roce 2013? 🙂

  5. Ahoj Petro

    tak já letos do Kostariky určitě nepoletím, máme už v plánu s naší “cestovní skupinou” jiný výlet, protože je nutné poznat zase nové krajiny, nicméně děkuji za pozvání, být to o rok zpátky, vzal bych vás klidně s námi 🙂
    Co se týče ubytování v San Jose, tak to jsme nemuseli řešit, ale je tam nesčetně hotýlků, hostelů, motelů, každému dle jeho gusta a možností. My bydleli v Morávii, to je okraj San Jose, pokud chceš noční život, tak do centra, ale to je docela masakr, je tam hodně rušno 🙂
    Vidět plantáže? Tak se vydejte na Manuel Antonio, případně do Limónu, v okolí jich bude dost 🙁 Ale nevím co tam čekáš, většina je stromořadí, které ďobe, píchá, kouše a nevím co všechno, když se skrze něj snažíš projít. Ale jo, je to jako naše kukuřičná pole, jen tam rostou banány a nebo palmový olej 🙂
    Krásné pláže? Uvita a její Playa Arco. Pak Cahuita a vůbec karibské pobřeží. Všude je různě, jsou tam plážičky, kam se dá zalézt a nefoukne tam, až po místa, kde jsou 3m vlny, každý si přijde na své 🙂

    Nicméně, pokud byste obě měly zájem, klidně můžeme se setkat, mám mapy Kostariky, včetně dalšího kvanta materiálů. Já jsem buď v Praze a nebo v K.Varech, takže klidně se ozvěte 🙂

  6. Dobrý den,v roce 2004 jsem se na Kostarice setkal s Josefem Hrůzou,který mně dal kontakt na svojí adresu do San Isidra,který je již nefunkční.Jelikož v březnu chci navštívit Uvitu, rád bych se s ním spojil.Proto Vás prosím o nový kontakt.Děkuji Josef Vavřín

  7. Zdravím

    tak to je ten stejný Pepa, u kterého jsme byli my v Uvitě. Takže kontakt je:

    hruzdel2@yahoo.com

    tel San Isidro: 506-2771-4871
    tel Uvita: 506-8869-3211

    Jinak já v San Isidri nebyl, zůstávali jsme v jeho apartmánech právě v Uvitě a brouzdali po okolí 🙂

    Hodně štěstí a příjemných chvil v Kostarice

  8. Ahoj,

    díky za aktuální informace o Kostarice. Chystám se tam teď v létě na 6 týdnů a pořád hledám další info. Můžeš mi, prosím, trochu přiblížit, jaké boty a oblečení jste měli? Vím, v červenci a srpnu bude období dešťů, doporučovali mi do San José holinky, ale to se mi vozit nechce. A na chození po pralesech/NP mi postačí botasky? Vozit těžké pohory se mi také moc nechce. A co moskyti? Jsou hodně otravní? Bohužel všemu bodavému a savému hmyzu chutnám. Máš nějaký tip na repelent?
    Moc děkuji za rady a vaší partě další suprové cesty.
    Kristýna

Zanechte komentář